Italy Divide 2021

V listopadu 2019 jsem začínal přemýšlet nad nějakým dlouhým závodem v zahraničí. Jelikož jsme zrovna byli s Hankou v Paříži na tenise, padla volba na French divide. Ležím na posteli, čtu si propozice závodu a už se vidím na startu. V tom mně volá Karel Andrle a říká, že se bude přihlašovat na Italy Divide. Dobrá náhoda... Sice to je skoro o 1000 km kratší, ale zas bychom mohli společně vyřešit dopravu, ubytování před závodem atd. Stačí pár minut a je rozhodnuto! Italy divide 2020 bude to, co pojedeme! Všechno vypadalo krásně, ale pak přišla korona, jedno odsunutí, druhý odsunutí a nakonec úplný zrušení závodu. Skvělý! No nic, tak to holt musíme rok vydržet. V zimě se na závod přihlašuje ještě další kamarád Křenda. Opět mail a odklad závodu na začátek července - skvělý, první co mě napadá, když to čtu, je, že se tam v červenci usmažíme zaživa. Ale pořád lepší jet v pekelný výhni letní Itálie než zůstat doma a nezávodit. Uběhne březen, duben, květen a on nepřichází žádný mail o odkladu. Super tak ono to snad opravdu vyjde a bude závod! Během zimy i jara se snažím najíždět kilometry, co to jde. Ale dvě malé děti nejsou nejlepší motivace trávit celý dny v trapu. Většinu tréninkových kilometrů tak absolvuju cestami do a z práce nebo brzkými ranními projížďkami směr Orlické hory. Během jara si střihnu závod Montess Ferrei a na začátku června kultovní Loudání Českou krajinou. Oba závody s celkem slušnými výsledky, tak to vypadá, že nějaká forma by snad i byla.

Během června doplňuju výbavu a ladím vše dle svých představ. SPOT, který nás bude během závodu sledovat a přenášet naši pozici na internet, si půjčuju od Pavla Macháčka (díky Margle!). Kolo mně dává do kupy Ondra "Semi" Semerád (taky díky!). Ostatní věci buď už mám, nebo pořizuju nový. Snažím se být v tomhle ohledu minimalista, takže si beru jen rámovou brašnu od Apidury - 5,3l, brašnu na horní rámovou trubku - 2l a food pouch - 1l oboje taky od Apidury. Zastávám postoj - co nemám nepotřebuju. Takže to vychází na cca 9,3 l prostoru na to, se zabalit na 1301 km dlouhej závod - to bude výzva! Cca týden před závodem si cvičně sbalím kolo i s veškerou výbavou. Bez jídla a pití má lehce pod 13 kg - to jde.

Vyjíždíme s Křendou ve středu po práci z Prahy. Karel jede sólo cca 30 min za náma. Během cesty kecáme o všem možným. V půlce Německa, když se nám rozsvítí kontrolka stavu nádrže, mi Křenda vesele vypráví, jak mu minulej tejden došla v autě nafta a jak mu asi blbne hladový oko.

"Kolik to máme k nejbližší pumpě ?" Ptá se.

"Asi 19 km" odpovídám.

"Pohoda to dáme.".

Nedali. Ujeli jsme 15 km a konec.

Naštěstí nás po 15 minutách zachraňuje Karel.

To nám ten výlet pěkně začíná! 

V noci dojíždíme k rakouským hranicím a přespáváme v autě. Ráno brzký budíček a skrz Rakousko přes Brenner se dostáváme do Itálie. Postupně sjíždíme do Torbole - cíle závodu. Zde nechává Karel svoje auto, věci naskládáme k nám do auta a rychle vyrážíme směr Benátky. Tam parkujeme druhé auto a míříme na nádraží. Zde bohužel musíme částečně rozmontovat kola a zabalit je do bublinkový fólie. Následuje asi sedmihodinová jízda vlakem až do Neapole. Tam přijíždíme někdy kolem 10. večer. Při skládání kol zjišťujeme, že Karlovi přestalo fungovat řazení. Po chvíli se nám podaří vše spravit a vyrážíme skrz Neapol až do Pompeí. 

Po cestě stihneme půlnoční pizzu a pivo a cca v půl 2. ráno dorážíme do kempu Zeus, který bude naše útočiště po následující 2 dny.

Následující den vstávám v 7 ráno. Kluci spí až do 11 - nechápu! Už dopoledne se dělá šílený vedro a má být ještě hůř. Kolem oběda nakoupíme poměrně dost jídla v blízkém supermarketu a dost toho rovnou zpráskáme. Pak dáváme do kupy kola a výbavu, jedem se krátce projet, koukneme na moře a projedeme prvních pár km závodu. Křenda dokonce stihne krátkou prohlídku Pompejí - zase nechápu. Já už byl pomalu v závodním módu a nějaký Pompeje mě v tu chvíli byly úplně putna. Večer je společné jídlo v blízký restauraci - výborná margharita a nějaká italská bábovka, která taky byla super. Zde má Giacomo (hlavní organizátor) krátký proslov - v italštině. Vše se snaží pomocí dalšího organizátora přeložit i do angličtiny, ale sedíme úplně na druhý straně restaurace a prakticky nic neslyšíme. Stejně jde jen o to, sednout na kolo a ujet těch 1301 km. Po večeři se odebíráme zpátky do kempu a zaháníme předstartovní nervozitu pivem. Usínáme asi kolem půlnoci.

Další den vstávám asi v 6 a nervozita už pracuje na plný obrátky. Na záchod chodím co půl hodiny. Vše balíme, rychle donášíme bágly Giacomovi do auta, aby je dovezl do cíle do Torbole. Následně se všichni závodníci schází v 10:30 před kempem a jedeme společně na start vzdálený asi 500 m. Tam nám Giacomo řekne posledních pár vět a v 10:45 vyrážíme!

DEN 1

Prvních pár kilometrů jedem všichni společně za Giacomem. Ten nás po chvíli vypouští a závod oficiálně začíná! Jedem s Křendou a Karlem vedle sebe a nijak to extra neženeme. Okukujeme ostatní závodníky a užíváme si první chvilky závodu. Organizátoři si pro nás připravili hned na začátek "rozřazovací " výjezd na Vesuv.

 To znamená ostrý 10 km dlouhý výjezd z cca 150 m n.m. do 970 m n.m. Když začínáme stoupat, tak je Křenda již někde za námi a po chvíli stojí i Karel a musí si dotáhnout povolený sedlo. Po 5 km končí asfaltová cesta a vjíždíme do terénu. Ten je postupně náročnější, tak se vyplatí některé úseky jít i pěšky. Kousek pod vrcholem potkávám Martina Součka a Honzu Moravce. S nimi se dostávám až na konec stoupání. Boty mám plný malých sopečných kamínků, ale nechce se mně zastavovat a vyklepávat si je. Hned za vrcholem se vracíme na asfalt, kluci jsou někde za mnou. Já to pouštím dolů a užívám si první pořádný sjezd. Předjíždím jednoho nebo dva závodníky a postupně zajíždím do okrajových částí Neapole. Tam se mě chytá italský závodník Fabio Fiorani. Má dost slušný tempo, tak jedem spolu. Na cca 70. km poprvé stavíme u stánku, kde akorát myjí pult s mořskými plody hadicí. Rychle je poprosíme o naplnění bidonů, opláchneme si hlavu a za 3 minuty vyrážíme dál. Vedro už je opravdu šílený a voda vydrží studená tak 15 minut. Začínám pomalu cítit, že to není úplně ono - tempo je na mě dost vysoký a teplo tomu dává pomyslnou korunu. Asi na 105. km sjíždíme z asfaltu a vrháme se na prašný cesty. Tam moje kolo přesně patří, tady mně to pojede, říkám si v duchu a zaháním tím počáteční nevolnost. Asi po 10 km trefuju zadním kolem docela pěknej hřebík. Okamžitě mám kolo prázdný. Stavím, Fabiovi říkám, ať klidně jede dál, že to zvládnu. On ale odmítá, tak to aspoň budu mít rychleji opravený, libuju si. Opak je ale pravdou. Z nějakého neznámého důvodu mně díru nedokázal tmel zacelit. Rychle použiju knoty, párkrát si zanadávám a už pumpuju. Ale ono pořád nic! Postupně zjišťuju, že se hřebík zarazil do zadního kola tak nešťastně, že trefil těsnící pásku v ráfku v místě díry pro nipl. To samozřejmě tmel nepobere a tudy mně teď utíká vzduch. Takže zase nadávám. Rychle sundat plášť, vylít tmel, nasadit duši, plášť zpátky a znovu foukat. A ono zase nic! V tom spěchu a roztřesení se mně samozřejmě povedlo cvaknout duši montpákou. Ještě že Fabio, který mě celou dobu trpělivě pomáhá neumí česky. Takže znova plášť dolů, druhou duši dovnitř, opatrně plášť zpátky a nafouknout. Teď už se vše daří. Suma sumárum mě ten blbej hřebík stál hodinu a patnáct minut bez pohybu na otevřeným slunci při 36°C ve stínu. Předjelo mě asi 15 závodníků včetně Karla a Křendy. A zadní kolo teď nemám bezdušový. Super start do závodu. 

Po nasednutí na kolo se snažím dostat do tempa, ale ono to nejde. Slunce se na mně slušně vyřádilo a mně je teď pěkně blbě a vůbec to nejede. Pořád musím stavět na pití a chladit se. Postupně se prokousáváme vcelku nezajímavou krajinou směrem k pobřeží. V hlavě si začínám závod rozdělovat na menší úseky, abych měl radost vždy, když dosáhnu na konec zamýšlené části závodu. Vyšlo mně to následovně: po píchnutí se dostat k pobřeží - 170. km závodu, útes na konci pobřeží 245.km, Řím 380. km, jezero za Římem 525. km, Siena 750. km, Florencie 840. km, Bologna 960. km, konec Pádský nížiny 1175. km a cíl 1301. km. 

Z přemýšlení mě vytrhává Fabio a ukazuje na restauraci. Stavíme a jdeme si dát rychlou večeři. Mně je ale pekelně blbě a mám problém spíš v sobě cokoli udržet, než abych byl schopnej něco sníst. S přemáháním do sebe dostanu slabou půlku těstovin, kolu a přemůžu se i na kafe, který normálně vůbec nepiju. Po chvíli odjíždíme. Už je úplná tma a my se pomalu suneme dál. Nevědomky předjíždíme Karla a Křendu, který si objednali obří pizzu a Karel nám chtěl kus dát. Nedá se nic dělat, vracet se určitě nebudeme.

DEN 2

Okolo půl jedné ráno začínáme stoupat na "útes na konci pobřeží". Je to od moře stojka do 425 m.n.m, tak třetina jde vyjet, zbytek pěkně po svých. Změna pohybu mně nevadí, spíš naopak. Na vrcholku se cesta hned láme do sjezdu, já si ale musím na 10 minut lehnout a oddechnout si. Pak to pouštíme dolů. Pod kopcem chvíli stavíme u Fabiova bráchy, který tam spí v obytným autě. Nabízí nám jídlo, ale to odmítám - je to proti pravidlům. Než se zvedneme dojíždí nás Karel i s pizzou. To už proti pravidlům není, a tak se snažím do sebe alespoň kousek dostat, moc to ale nejde. Vyrážíme tedy ve třech dál. Projíždíme zvláštním lesem, kde jsou cedule upozorňující na nebezpečí divokých prasat. Ty nakonec nepotkáváme. Po 5. ráno dorážíme do města Latina, okupujeme tady asi 5 venkovních automatů na jídlo. Já si musím zase na chvíli lehnout na chodník a nic nedělat. Je mně hrozně blbě a skoro nemůžu jíst. Po 20 minutách zase vyrážíme. Cesta se postupně zvedá do městečka Norma, tam nakoupíme v pekárně a jedeme dál. 

Za městem reálně uvažuju, že nechám Karla a Fabia jet napřed a prásknu sebou někde pod strom. Takhle blbě mně snad ještě na žádným závodě nebylo. Zkouším si odskočit a břicho se trochu srovnává. K fajn pocitu z jízdy to ale má zatím dost daleko. Cesta se pěkně houpe a přes pár městeček se dostáváme k Jezeru Nemi. Tam nás Fabio zavádí do zastrčený restaurace, kde jsme úplně sami. Máme nádhernej výhled na jezero a jídlo je na stole prakticky okamžitě. Špaget sním větší půlku, víc nelze. Po obědě přichází klasický gastrokoma a tak se rozhodneme pro hodinový odpočinek ve stínu. Vedro je na maximu, tak si teď odpočneme a o to dýl pojedeme do noci.  

Následuje příjemný sjezd a za jezerem Albano se napojujeme na starou Římskou cestu Via Appia. Tu zde lemují krásný borovice a cedry. Cesta je sice dost rozbitá, ale za tu nádheru to rozhodně stojí. Via Appia nás dovádí skoro až ke Koloseu. 

Tam potkáváme Martina Součka a Honzu Moravce. Naposled jsem je viděl, když mě míjeli při opravě kola včera odpoledne. Moc se nezdržujeme a jedeme dál. Průjezdu Říma jsem se bál, ale nakonec to bylo dost v pohodě. Za Koloseem se napojujeme na cyklostezku podél řeky Tibery a ta nás vyplivne prakticky až na konci města. To se začínáme pohybovat na konci druhý desítky závodníků. Na římský periferii stavíme a dokupujeme jídlo na noc. Martin a Honza jednou napřed. Dávám si studenej těstovinovej salát a začínám cejtit, že se žaludek trochu srovnal. Super. Ještě tak den a budu se moct futrovat čímkoli! Pomalu se začínáme vzdalovat od metropole a přichází 2. noc závodu. Tu se většinou snažím nepřepálit a jít rozumně spát. Tělo je po první probdělý noci dost prošitý a není efektivní to přepálit a jít pozdě na kutě. Kor když sem toho moc nesnědl, a to šílený vedro tomu taky nepomáhá. Karel i Fabio nejsou proti a tak od cca 22:00 hledáme vhodný místo, kde složit hlavu. Karel je slečinka a vyžaduje blízkost vody. Okolo 22:30 jedeme cestičkou kousek od potoka. Komáry během závodu neřeším, vedro je i u vody, tak stavíme a domlouváme se na odjezdu za 4 hodiny. To jestli se bude někdo půl hodiny mýt, nebo hned zalehne, je individuální. Já razím teorii, že jsem na závodě v módu terminátor - žádný velký mytí nebo převlíkání do spacího (to sebou ani netahám), prostě sebou fláknu do termovaku a spím. Usínáme na 462. km závodu na 18. - 20. pozici.

DEN 3

Vstávám bez problémů ve 2 ráno, rychle balím a chci stihnout vyjet do půl 3. Karel trošku zdržuje, tak máme asi 15 min sekyru. Vyjíždíme od potoka na jezdivější cestu a valíme to noční Itálií rychle vpřed. Většina závodníků ještě spí, tak začínáme pomalu stahovat soupeře před námi. Hned v přilehlé vesničce předjíždíme spícího Martina a Honzu. Cca 30 km před námi ve starobylém městečku Viterbo spí další 3 závodníci. Děláme si zálusk, že je taky předjedeme. Než tam dorazíme, 2 z nich jsou už na trase a Jeffa Webba potkáváme, jak odjíždí, když vykupujeme místní bar. Rychle do sebe naházíme croissanty, kafe a jedeme je stíhat. Pomalu se dostávám do závodního módu. Karel začíná trošku nestíhat. Vždycky se o chvíli opozdí, ale pak zmobilizuje síly a docvakne nás. V 10:30 začínáme stoupat úbočím svahu na rozpalujícím se slunci. Kam jen dohlédneme, jsou jen pichlavý keře. Bohužel je slunce už skoro kolmo nad námi, a tak v kombinaci s nízkým porostem se smažíme jak na grilu. Karel se odpojil a jede pár kilometrů za námi. Prakticky přesně ve 12 dorážíme na konec tohoto šílenýho úseku a tam jako smilování nacházíme boudu s občerstvením. Potkáváme i Jeffa, který přijel chvíli před námi a už se tam láduje. My si taky objednáváme jídlo jak pro regiment a já se poprvé za závod dokážu najíst tak, že sotva vstanu. Doplníme zásoby, přijíždí Karel a ani ne za hodinu odjíždíme. Slunce jede na 100 % a jízda je strašný utrpení, takže v nejbližší vesničce ještě jednou zastavíme. Chladíme se v kašně a dáváme rychlou zmrzlinu. Karel nás nechává jet, tak pokračujeme ve dvou s Fabiem. Postupně vjíždíme do Toskánska. Cesty zde jsou ideální na naše gravel kola. Výhledy úžasný. 

Po 4. odpoledne vyjíždíme pěknej kopec do městečka Radicofani na 622. km. Šlápnu a ve středu kola to zlověstně loupne. A při každým dalším šlápnutí znova. Okamžitě mám na levý klice asi centimetrový vakl. Před závodem mi Semi slepoval omletý tisícihran klik a právě to povolilo. Hned mu volám, co s tím. Prý se mám dát na modlení a doufat že to vydrží. A to je před námi ještě skoro 700 km! Nezbývá než doufat. Na klidu mně to moc nepřidává, ale jízdu to naštěstí výrazně neovlivňuje. Následující část trati se houpeme nahoru dolů po jezdivých cestách. V městečku Castiglione d'Orcia vytahuju ze zadního kola osten dikobraza. Naštěstí ještě neprošel skrz plášť. Sice jsem chtěl tyhle potvory potkat, ale rozhodně nepotřebuju zkoušet ostří jejich ostnů. Místní obchod byl totálně vyprodanej, tak naskakujem na kolo a valíme do dalšího města, kde se musíme před nocí pořádně najíst a doplnit zásoby. To beze zbytku zmákneme v San Quirico d'Orcia. Velký nákup, pořádná večeře, dokonce nás dojel Karel, a tak po hodině a dvaceti minutách kolem 9. večer vyrážíme opět ve třech vstříc další části Toskánska. Cesty jsou zde jezdivý, kopce se zmenšily, teplota konečně klesla k přijatelným hodnotám, jsme najedený, co víc si přát. Z příjemný atmosféry nás vytrhávají 3 ovčácký psi, kterým se nelíbí, že projíždíme příliš blízko jejich teritoria. Naštěstí je to v mírným sjezdu, tak pejsci nemají moc šanci. Následně potkáváme i několik dikobrazů, ty se naštěstí klidí z cesty a kamarádit se nechtějí. Ve 23:45 nacházíme ideální místo na rychlý spánek - měkký palouček hned u cesty. Zastávku naplánujeme na 2 hodiny a 45 minut. Opět neprovádím prakticky žádnou hygienu, jen se zabalím do termovaku, zakousnu něco málo k snědku a nastavuju budíka na 2 hodiny spánku. Usínám okamžitě, ujeto máme 698 km a jsme na 15.-17. pozici (ani si nepamatuju, kde jsme 3 závodníky předjeli, pravděpodobně někde jedli, tak jsme si toho nevšimli).

DEN 4

O půl třetí ráno se rozjíždíme do dalšího dne závodu. Čeká nás cca 50 km do Sieny po krásných šotolinových cestách. Vzduch ještě není rozpálený sluncem, a tak se jede skvěle! Jen Karel začíná viditelně ztrácet. V městečku Asciano předjíždíme spícího závodníka a za chvíli ještě jednoho. To je úspěšný ráno mnu si za jízdy ruce. Lehce po 6. dojíždíme do ještě spící Sieny. Na místním nádherným náměstí rychle snídáme v kavárně. Při našem odjezdu akorát volá Karel, tak mu radím, kde je kavárna a my pokračujeme ukrajovat další kilometry.

 Následuje kopcovitějších 90 km do Florencie, po snídani se mi jede výrazně líp a začínám být ve stavu, kdy se do toho můžu konečně víc opřít a jet, jak bych si představoval. Kousek za Sienou nevědomky míjíme další 2 závodníky. Kolem 3. odpoledne vjíždíme do Florencie. Projíždíme okolo všech nejznámějších památek a já si v duchu říkám, že sem bych se ještě jednou rád podíval. Nicméně teď není čas se kochat. Snažíme se co nejrychleji prokličkovat davy turistů a opět roztočit nohy do požadované rychlosti. Čeká nás nejtěžší část Apenin - 120 km, při kterých ze současných 60 metrů nad mořem vystoupáme nad 1100 m, abychom následně opět spadli skoro na úroveň moře do Bologny. Hned za Florencií vjíždíme do pořádného stoupání. Na 10 km vyjíždíme více jak 600 výškových metrů. Cesty se zmenšily jen na pěšinky. Projíždíme krásný hřeben. Tady mít MTB tak si to vyloženě užívám, takhle trochu trpím, ale nedá se nic dělat. Po 7. večer projíždíme okolo místního kláštera, rychle doplňujeme vodu a pouštíme to pěšinkou dolů. 

Opět vzpomínám na svoje horský kolo, to by byla jiná rychlost. Takhle drtím brzdy a doufám, že je neuvařím. O půl 9. večer přijíždíme do města San Piero a Sieve. Jsme vyhladovělí a totálně vyklepaný z dlouhého terénního sjezdu. Okamžitě zapadneme do restaurace a úspěšně se přežírám, až to hezký není. Kupujeme litry koly a zbytky pizzy si balíme sebou. Tohle všechno se bude na nadcházející noc moc hodit. Kontroluju situaci na mobilu a vypadá to, že pomalu dotahujeme Tomáše Labanče. Slováka, který prakticky celý závod jel před námi a už jsem se pomalu smiřoval s tím, že ho kdy budeme schopný dojet. Po 70 minutách čistého obžerství jsme připraveni vyrazit vstříc nočním Apeninám. Fabio ve sjezdu ulomit GPSku, tak jedeme jen podle mojí navigace. O půl 11. míjíme na kraji lesa spícího Tomáše. Když tlačíme kola okolo něj, tak se probouzí. Zdravíme se. Říká, že se mu nechtělo na noc do lesa, tak že tady přespí a pojede ráno. Nabízím mu, že jestli chce a rychle se sbalí, můžeme na něj počkat a pojedeme spolu. To s díky odmítá, tak se loučíme a my vyrážíme do hustých lesů Apenin s Fabiem samy dva. Od setkání s Tomášem prakticky jen tlačíme. Cesta je dost rozbitá, občas hledáme kudy dál a dostavuje se i únava. Za 2 hodiny jsme urazili jen 6 kilometrů, začíná se mi motat hlava a připadám si jak ve snu. Říkám Fabiovi, že si musím alespoň na chvíli lehnout. Není proti. Domlouváme se na hodině. Nenásleduje usnutí, ale rovnou pád do kóma. Jsme na 10. - 11. pozici na 890. km.

DEN 5

Probouzím se celkem snadno a cítím, že to bylo přesně to, co tělo potřebovalo. Hned vedle mě nacházím pěknýho štíra. Naštěstí mě vzbudil budík na mobilu a ne tenhle "bio budík". Rychle do sebe hodíme něco k snědku a jdeme na to. Chvilku pokračujeme terénem, následně sjíždíme na asfalt, po kterém se houpeme asi 10 km pod další kopec. Tam postupně míjíme 2 závodníky, spí asi 2 km od sebe. Pro jistotu vypínáme světla a projíždíme mlčky tak, abychom je nevzbudili. To se naštěstí v obou případech daří. Začíná jedno z posledních větších stoupání před sjezdem do Bologny. Skoro celý ho nakonec tlačíme. Je hluboká noc, všude klid a my víme, že teď si budujeme náskok, který si již nesmíme nechat vzít. Vrchol v 1140 m n. m. je celý zalesněný a ničím zajímavý. Hned za ním následuje celkem prudký sjezd rozbitou cestou. Brzdy nám pískají, že to musí být slyšet až do Bologny. Aspoň netrefíme ve sjezdu nějakou srnku. Čeká nás asi 50 km, kdy klesneme skoro na úroveň moře. Těším se, že to bude úplně zadarmo, ale po cestě je i pár slušných stoupání. Fabio začíná pomalu tuhnout a v každým výjezdu na něj musím čekat. Jsem z toho dost nervózní, pořád se koukám za sebe, jestli nás někdo nedojíždí. V hlavě si rozmýšlím, jak mu říct, že se trhnu. Naštěstí to rozlouskne sám, jen mě poprosí, jestli s ním dojedu do Bologny, kde si opraví GPSku a dá si hodinku spánek. S tím bez problémů souhlasím. Do Bologny dorážíme kolem 7. ranní. V kavárně dáme rychlou snídani, já si doplním bidony, rozloučím se s Fabiem a s chutí se začínám opírat do pedálů. Bolognou prolítnu, jak nejrychleji to jde. Bohužel je trasa vedená po dost frekventovaný cestě, kde jezdí spousta aut a každou chvíli stojím na nějakým semaforu. V kavárně jsem zjistil, že cca 40 km přede mnou je závodník na 7. pozici - Belgičan Guido Dreesen. Já se momentálně cítím skvěle, čeká mě 210 km po absolutní rovině skrz celou Pádskou nížinu. Já jako kluk z Polabí si nemůžu přát nic lepšího. Rovinky mi sedí. V hlavě si vymýšlím tvrdej plán, dojet Guida do Verony na konci nížiny. Z Bologny vystřelím jako šíp, zalehnu do hrazdy a dupu co to de. Ordinuju si pouze nejnutnější zastávky na výměnu vody v bidonech. Trasa přes nížinu je z části vedena po vedlejších asfaltkách a chvílemi po šotolinových cestách na vysokých náspech. Celá Pádská nížina je prakticky jedno velké pole protkané šílenou spletí zavlažovacích kanálů. Slunce začíná opět úřadovat a tady se není kam schovat. Jak to jde, zastavím a kompletně celý se polívám vodou. Na mobilu zjišťuju, že Guida opravdu stahuju a naopak za mnou se tvoří solidní mezera. To mě hecuje k ještě zběsilejšímu tempu. Poprvé pořádně stavím až na pozdní oběd kolem 4. odpoledne ve městě Mantova. Rychle do sebe cpu tortilly, kupuju jídlo na noc, redbully a vyrážím pokračovat ve stíhání. Těsně před Veronou na mobilu zjišťuju, že Guido musí být pár set metrů přede mnou. Začínám ho s radostí vyhlížet. Nikoho ale nepotkávám, a tak na konci Verony zastavuju a zjišťuju, že Guido je na začátku města a asi nakupuje. To mě uklidní a taky ještě jednou zalézám do obchodu a dokupuju zásoby. Před závodem mě Štěpán Stránský varoval, že finální 2 kopce za Veronou nejsou sranda a že je dobrý se na ně dobře připravit. Dokupuju teda, co se dá. Část toho do sebe pod tlakem nacpu, zbytek strkám do kapes dresu. Přesně když vyjíždím od obchodu, akorát projíždí Guido okolo. Hned se k němu přidávám. Za Veronou začíná nejdelší stoupání (z 60 m n.m. do 1760 m n. m. to vše na 38 km). S Guidem si chvílemi povídáme, chvílemi jedeme mlčky vedle sebe. Je to simpatickej chlapík. Profesionální hasič. Z toho co mně o sobě řekl, je to celkem zkušenej závodník. Tvrdí mi, že si jede podle sebe a že ho pořadí moc nezajímá. Vzápětí ale hned dodává, že jsem musel dneska pěkně zabrat, když jsem ho dojel. Takže mu to jeho "nezajímání o pořadí" moc nežeru. Při stmívání jsou v dálce vidět blesky a začíná se lehce zvedat vítr. No skvělý do cíle to to je trochu přes 100 km, někdy dopoledne bych tam mohl být a teď ještě řešit blížící se bouřku. Kor když stoupáme na nejvyšší bod závodu, přímo tam, kde lítá jeden blesk za druhým. Nad námi je ale nebe zatím bez mráčku. Do toho mně začíná problikávat čelovka. Z Guida cítím, že by radši jel sám. Jede na MTB, takže v jednom z mála sjezdů, co nás při výjezdu na Monte Tombu čeká, mi pohodlně ujíždí.

 Začínám cítit, že na mě jde pěkná krize, tak se ani nesnažím ho dojet. Noc bude ještě dlouhá. Můj stav se rychle zhoršuje. Během chvíle se cítím jak ve snu. Musím se nutit mít otevřený oči. Z paměti se mně vymazává celý předchozí den. Vůbec si nejsem schopnej vzpomenout, co se včera dělo. Do toho si začínám myslet, že jsem místo Italie ve Francii. Hlavě už se holt nelíbí nedostatek spánku, tak mi to teď dává pěkně sežrat. V tomhle stavu předjíždím stojícího Guida, který akorát něco jí. Jen na sebe mávneme a já se ploužím dál. V každým sebemenším sjezdu, který jsou zde celkem kamenitý, čekám kdy se rozstřelím. Musím se maximálně koncentrovat, ale moje rekce jsou úplně směšný. Volám s Hankou, která je již u cíle a ta mi říká, že pro oblast Torbole hlásí velmi silný bouřky. Nade mnou je ale pořád jasná obloha. Zastavuju, cpu do sebe jednu z tortill a v hlavě si utvářím plán postupu. Pojedu do takový výšky, kde bude možnost se schovat před případným deštěm. Jedno takový místo nacházím ve výšce cca 1250 m n. m. Dřív spát prostě nepůjdu! Na zamýšlenou pozici se doploužím kolem půl 1. ráno. Ač je nade mnou pořád jasná obloha a blesky jsou stále jen v dálce, můj postup je zoufale pomalej. Pauza je zcela nutná. Rychle vybalím spací potřeby a ulehám pod střechu rozestavěný restauraci na kamennou zem. Budíka nastavuju na hodinu, víc spánku si nemůžu dovolit. Usínám ihned. Jsem na 7. pozici na 1207. km. Do cíle to už není ani kilo...

DEN 6

Po hodině mě budík sice probouzí, ale vstávat mně vůbec nejde. Chci ho přeřídit ještě o půl hodiny. Naštěstí mě napadne kouknout se kde je Guido. A on už je skoro na vršku! To mě dokonale probudilo. Rychle pobalím těch pár věcí, co se válí všude okolo a jedu ho stíhat. Stezka se klikatí chvíli lesem, chvíli po horský louce. Cestou nahoru potkávám první krávy. V pohodě si leží, tráví alpskou květenu v jednom ze svých 4 žaludků a nějakej blázen na kole je nechává úplně v klidu. Mě na klidu zase přidává to, že blesky jsou stále jen v dálce. Kolem 3. ráno jsem na vršku. Výhledy se extra nekonají, pouze v dálce jsou vidět světla rozesetá po Pádské nížině. Všude je klid a mě teď čeká neskutečnej padák dolů, kdy klesnu dobrých 1600 m. Beru si na sebe neprofuk bundu a začínám sjíždět. Prvních pár km je po louce. Pevně svírám řídítka a čekám, kdy se mi povede trefit díru ve vysoký trávě a zažiju ranní polet přes řídítka. To se naštěstí nestane a dokonce louku střídá u horní stanice lanovky asfalt. U jedné z chat akorát vidím Guida, jak zalejzá do spacáku. Mávnem na sebe, prohodíme pár slov a já se s chutí chci pustit do sjezdu. Opouštím asfalt a vyhlížím kopec dolů. Opak je ale pravdou. Rozbitá cesta do kopce mě psychicky dost deptá. Už jsem byl v hlavě připraven na sjezd a odpočinek a já se teď šnečím tempem trmácím mezi stádama krav do kopce. Nálada de do kopru, jen tupě dupu do pedálů a čekám na vytoužený sjezd. Ten naštěstí opravdu za chvílí přichází a já to začínám valit po horskejch pěšinkách směrem do údolí. Ruce už mám za těch skoro 5 dní rozmlácený tak, že musím jet o dost pomaleji než na začátku závodu. Tímto tempem mě Guido na MTB určitě hravě docvakne. Hecuju se a snažím se jet na hraně momentálních možností. Prvním nechtěnou stopku mi vystaví kravín s ovčáckými psy. Vlítnu na dvůr přímo před spící trojici trhačů. Lekneme se všichni čtyři. Chvíli mně pejsci vysvětlují, že tady nemám co děla, tak otáčím kolo a kravín objíždím velkým obloukem. Další stopka přichází po 5. ráno asi 500 m před asfaltem. Ve sjezdu trefuju zadním kolem šutr a cvakám duši. To mě totálně sráží do kolen. Nadávám jak špaček. Snažím se rychle o opravu, ale nejdřív musím zalepit duši, protože druhou duši sice mám, ale je cvaklá z prvního dne závodu. Nandat plášť je s vyklepanejma prstama skoro nemožný. Do toho chytám schízu, aby mě Guido nedojel. Pořád se otáčím a kontroluju, jestli už nejede. Po půl hodině mám opraveno a vyrážím dál. Po asfaltu to pálím dolů jak jen to jde. Za chvilku jsem v městečku Avio. Je půl sedmý ráno, narážím na otevřenou kavárnu, čeká mě posední velkej kopec, Guido nikde, co víc si přát? Co třeba znova prázdnej zadní plášť? Ještě že chlapíci sedící v kavárně neuměli česky. Rychle vbíhá, do kavárny objednávám 4 croiassanty a kolu. Cpu to do sebe a u toho se snažím rychle zalepit duši. Samozřejmě, že jak jsem byl ráno hotovej, tak sem to zalepil blbě a pomalu to utíkalo. Zase každou chvilku kontroluju, jestli nepřijíždí Guido. Na lepení si dávám extra záležet. Nandat plášť mi musí pomoct jeden z hostů kavárny. To co nejsem se svýma vyklepanýma prstama schopnej udělat pomocí montpák, udělá on holýma rukama. Dojídám, naskakuju na kolo, děkuju přísedícím a za jejich mohutnýho hecování vyrážím vstříc poslednímu kopci. Cukr z croiassantů, koly a vědomí že už to je jen 50 km mě dokonale probírá a já do toho začínám pěkně bušit. Pod první serpentýnou nabírám z pítka vodu do plna. Sundávám dres a do půl těla se pouštím zdolat poslední překážku před cílem. Paradoxně tomu jak málo jsem poslední 3 noci spal (dohromady 4 hodiny), se fyzicky cítím dobře. Nahoru na kopec šlapu něco přes 2 hodiny. V každý serpentýně se otočím a koukám dolů, jestli nezahlídnu Guida, jak se přibližuje. Naštěstí se tak neděje. V sedle na konci stoupání končí asfalt a dolů jsou to první 2 km po dost rozbitý cestě. Jestli teď něco nechci, tak to je znova prorazit plášť. Seskakuju z kola a radši ty 2 km běžím vedle kola. U vrcholové stanice lanovky je už opět asfalt, tak nasedám a bez zdržování to pouštím dolů. Do cíle to je ani ne 30 km a prakticky všechno z kopce. Při cestě dolů zjišťuju, že když máknu, můžu dojet do cíle tak, abych celý závod stihl pod 5 dní. To mě v kombinaci s tím, že tam už čeká Hanka s dětma, zdravě nahecuje a já se snažím jet na maximum. Netrvá to dlouho a už v dálce vidím lesknoucí se Gardu. U jejího břehu na severním okraji jezera je městečko Torbole, kde tohle dobrodružství končí. Při vjezdu do města se musím proplést mezi auty a najednou v GPSce končí čára určující trasu závodu. Stavím, rozhlížím se a cíl nikde. Zmateně tam jezdím dokola a vyhlížím známé tváře. Celé to trvá tak 3 minuty, než uslyším, jak na mě Hanka volá a ukazuje, ať jedu k ní. Za jízdy jí dávám pusu, vedle mě běží a fandí mi Miki. Jak líp si představit průjezd cílem. 

Výsledný čas 5 dní 1 minuta a 7. místo mě v tu chvílí absolutně nezajímá. Asi 18 minut po mě přijíždí Guido - uf tak to bylo těsný! Dobrou hodinu se tam bavíme s organizátorem a dalšími závodníky. Pak na mě začíná padat únava. Nasedáme do auta a jedeme na ubytování Tím pro mě Italy Divide 2021 končí.

Online průběh závodu (pokud chcete vidět mapový podklad, klikněte v pravém horním rohu na symbol dlaždic a vyberte jiný mapový podklad):

Moje zkratka je Oe

A jak to teda celkově dopadlo?

Vepředu si to od začátku rozdávali Mattia De Marchi a Jochen Böhringer. Oba zbytku startovního pole ukázali extra třídu. Nakonec vyhrál Mattia v čase 3dny 12 hodin - neskutečný.

Fabio si v Bologni nechal opravit GPSku a dojel někdy večer kolem 11. místa.

Tomáš Labanč, kterýho jsem míjel předposlední večer, dojel 13.

Karla, se kterým jsem jel prvních 2 a půl dne chytnul, slejvák a vítr v noci při stoupání na nejvyšší vrchol. Tam našel útulnu, kde to zapích a zaspal. Ráno se u vrcholu potkal s Křendou a společně dojeli do cíle v čase 6 dní 3 hodiny 36 minut na 17. místě.

Jak bych to celkově zhodnotil?

Co se mi povedlo:

Druhá polovina závodu mně sedla. Spal jsem minimálně, a přesto jsem dokázal jet ucházející rychlostí a stahoval ostatní závodníky.

Můj cíl bylo dojet v TOP 10 což se povedlo

Ve výbavě mně nic nechybělo a myslím si, že i nic nepřebývalo.

Typ kola (Ibis Hakka MX), zvolený převody (38x 10 - 52 12s), šířka pneumatik (43 mm) i vzorek (Panaracer Gravelking SK) byl dobrý.

Na čem zamakat:

Určitě začátek závodu - buď se líp připravit před závodem. Pokusit se už dostat do závodního módu. Nebo to nepřepálit hned po startu.

Líp si nastudovat trasu, abych tušil, co mě čeká. Zejména u konce závodu se to hodí.

Víc a líp fotit. Bohužel během závodu jsem často ve stavu, že mě nějaký focení vůbec nezajímá.

Víc trénovat. Prostor pro zlepšení tam je.

Když tohle dopisuju, jsem už přihlášenej na příští ročník. A cíl je jasnej! 4,5 dne!