Italy Divide 2022

V září mně přišel mail od organizátora Italy Divide. Sehnal nové sponzory a tak má pro účastníky minulého ročníku (2021) lákavou nabídku - zlevněné startovné z 200 eur na 15. To je docela hozená rukavice se tam ještě jednou pořádně projet a spořádat pár kousků vynikající pizzy. Rozmýšlení nebylo dlouhý. Stačilo obepsat pár podobně postiženejch kámošů a hned se startovka rozrostla o slušnej počet (možná dokonce nejvyšší v historii ID) českých závodníků. A z přihlášených účastníků bylo zřejmé, že by tam Češi mohli zanechat slušnou stopu - Štěpán Stránský (medailista mnoha tuzemských i zahraničních závodů), Aleš Zavoral (2. místo North Cape 4000, ultraběžec), Luboš Seidl (5. místo na Silkroad moutain race 2021 ), Karel Anderle (plno dojetí v top 10 na Loudání a Bohemia Divide), Michal Ozogán (3. místo na závodě 1000 miles 2021) a mnoho dalších více či méně zkušených Čechů.

Jelikož závod startoval 23. dubna, bylo jasné, že trénink bude převážně přes zimu. Na konci roku jsem se domluvil s Pavlem Macháčkem na pravidelných pondělních trénincích. Ty se sestávaly z 5 - 7h vyjížděk v jakémkoli počasí. Ideální utužení fyzičky i morálky. K tomu jsem přidal ranní běh a plavání. Kilometry si nijak nezaznamenávám, ale pocitově to byla nejintenzivnější zimní příprava. Shodou okolností jsem po Silvestru začal řešit nové kolo. Naskytla se mi možnost koupit gravel rám Salsa Cutthroat 2021 - moje vysněné kolo. Takže mezi najížděním kilometrů jsem objednával veškeré komponenty na můj dream bike. Se stavbou mi velmi pomohl Ondra Semerád. Nakonec se možná největší drama neodehrálo během samotného závodu, ale při kompletaci kola - upgrade kit na rozšíření řazení z 1x11 na 1x12 visel asi 2 měsíce na celním úřadě (jo jo Brexit) a přišel 9 dní před termínem odletu. K tomu se mi povedlo získat od Azubu k testu sedlo Brooks C13 wide. Situace tedy byla taková, že jsem měl pojízdné úplně nové kolo s novým nevyzkoušeným sedlem pár dní před odletem. To je slušná výzva (nebo blbost). V ČR jsem stihl jeden 100km švih. Vše sedělo, jak má. Na kole se mi jelo super pohodlně, sedlo skvělý - ono to pude...

Ve stručnosti nastíním osazení kola: rám je tedy Salsa Cutthroat vel. 56, vše komplet na Sramu, pohon 1x12 (36x10-50), karbonový kliky a sedlovka, kola DT Swiss XCM 1200, Sedlo Brooks C13 (širší), řídítka hliník Venture max. 460 mm, na řídítkách obyč hrazda Force. Jako navigaci používám nezničitelnej Garmin etrex 20.

Ve středu 20. 4. odlétáme s Alešem a Honzou z Ruzyně směr Neapol. Krabice od kol navzdory zákazu narvaný vším možným. Naštěstí to v pohodě prošlo.  

Za hodinu a čtyřicet minut jsme bezpečně dosedli v Neapoli. Před letištní budovou jsme v příjemných 20°C složili kola a se Štěpánem a Karlem, který si za námi z Pompeí, kde máme ubytko, udělali otočku vyrážíme zpět. 

Po cestě stihneme i první pizzu - jo na tohle jsem se fakt těšil! 

 Následující dva dny vyplňujeme laděním kol, lehkou projížďkou na Vesuv a doplňováním kalorií (převážně pizzou a pivem). Během přípravy zjišťuji nemilou věc - z nás pěti ubytovaných jsem výškou nejmenší, zato váhou nejtěžší (182/85). To není úplně ideální kombinace na cyklistický závod. Alespoň bude co pálit na trati.

V sobotu ráno se balíme a z ubytování přejíždíme na start . Ten se nakonec posouvá o hodinu - Italové - klasika. Mám tak čas okouknout ostatní závodníky a jejich kola.

DEN 1.

 Následně se přesouváme k výjezdu z kempu Zeus, který má suplovat startovní čáru. Na start se nakonec postavilo 205 závodnic a závodníků. Prvních pár km jedeme za Guiacomem (hl. organizátor), který nás následně vypouští a závod oficiálně začíná. Držím se v druhém balíku. První je na dohled před námi. 

"Teď se ten závod dá jen prohrát", říkám si stále v duchu, abych nepřepálil start a neutavil se při výjezdu na Vesuv. Závory a následně projíždějící vlak nám "naštěstí" dávají na 2,5 minuty stopku, takže utavení se odkládá a já stejně jako dalších cca 50 závodníků netrpělivě přešlapuju na kraji kolejiště a čekám, až nás italský dráhy opět pustí na trať.

První skupinka je teda v trapu a nás teď čeká stoupání na Vesuv. Výšlap nahoru jsme si před dvěma dny dali jako poslední vytočení nohou před závodem, tak jsem přesně věděl, co mě čeká - nejprve asfaltové serpentiny, pak asfaltová cesta a jako finále nekonečný serpentiny na hlíně a ve vyšších partiích v sopečných kamíncích. Když vjíždím do terénu několikrát se minu s belgickou závodnicí Zoe Chauderlot. Ta si do toho šílených kopce šlape, jak kdyby jela pro rohlíky do Lidlu - absolutně bez známky únavy. Nahoře jsme prakticky stejně.

Jen se prosmýkneme okolo turistického infocentra a dalšími serpentinami si to míříme přímo k pobřeží na okraj Neapole. Během sjezdu jsou na město nádherný výhledy. Stálo by to za fotku, ale závod teprve před chvílí začal a tak nechci ztrácet ani vteřinu. V Neapoli mě dojíždí Aleš a společně ji projíždíme podél pobřeží. Aleše ale trápí břicho a musí si nutně odskočit a tak se za nedlouho loučí. Já po chvíli stavím taky, vidím první fontanellu (italské pítko s vodou). Napustím litrový bidon, skoro celý ho exnu, doplním ho znova a valím dál. Za chvíli mě opět Aleš dojíždí, jedem vedle sebe a užíváme si rychlý přesun podél pobřeží. Lehce fouká do zad a nám se jede parádně. Na široké autostrádě letíme 36-37 km/h bez větší námahy. Kilometry přiskakují nezvykle rychle. V tu dobu se pohybujeme okolo 20. místa. První zastávku uděláme na 150. km. Přesně po 7 h závodu. Břicho je nezvykle v klidu, tak mu dopřeju 5 minut odpočinku a něco k snědku.

 Po krátký sváče naskakujeme na kola a roztáčíme nohy do požadovaný rychlosti. Všechny co nás dostihli a předjeli, za chvílí sjedeme. Při předjíždění jedné ze skupinek po chvíli zjistíme, že se za nás připojili a užívají si jízdu v háku. Ta je na tomto závodě ale zakázaná - pokud chce člověk jet ve skupině, musí buď vedle sebe, nebo s dostatečným odstupem. Po chvíli to už Aleš nevydržel a připomenul našim pronásledovatelům pravidla. Celkem nezajímavou krajinou jsme se propletli až na 210. km, kde začíná první (a na dlouhou dobu poslední) tlačicí úsek. Od moře stoupáme na 450 metrů vysoký útes. Všude už se rozprostírá tma. Krásně jsou vidět ostatní závodníci, kteří si to šněrují serpentinami nad námi i pod námi. A já si právě prožívám jednu z klasických kriziček začátku závodu. Vše ovšem rychle rozpustí hravá cestička, po které sjíždíme zpátky k moři. Tady se sjíždíme s belgickým závodníkem Neequayem. Takhle ve třech si to valíme úzkým násypem. Vlevo i vpravo voda a rovná cesta před námi. A kolem cesty spousta zaparkovaných aut se zamlženými okýnky. Jo tak tady místní Italy zajímá něco jinýho než právě probíhající cyklozávod. Od moře na moment uhneme do jednoho z mála lesů. Tam se mi povede trefit slušnou větev a poprvé za závod letím v plné rychlosti přes řidítka. Aby toho nebylo málo Neequaye to neubrzdí a napálí to do mě a taky se poroučí k zemi. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Napumpovanej adrenalinem sotva zkontroluju kolo a jedeme dál. V městě Latina vybrakujeme, stejně jako před rokem, místní automaty. 

DEN 2.

Čeká nás teď stoupání do městečka Norma. Tohle stoupání si pamatuju z minulého ročníku. A vůbec mně nechutnalo. Nejinak tomu je i letos. Aleš i Neequaye mi v klidu odjíždí a já si poprvé za závod užívám samoty. Vím, že mě to po překonání krize nakopne a požene dopředu, oba opět dojet. To se mi povede ve 3:30 v městečku Giulianello. V místní baru si rychle dáme něco sladkýho, kafe a za drobnýho mrholení vyjíždíme ukrajovat další kilometry. Vcelku rychle se prosmýkneme okolo dvou jezer na jih od Říma a navlhlým sjezdem dojedeme k známé staré římské cestě - Via Apia. Cesta je vydlážděna velkými kameny, a tak je pro kola zcela nevhodná. Naštěstí jsou hned vedle cesty vyježděné menší cestičky v trávě a po nich se dá jet parádně. Dlouho to netrvá a už se společně fotíme v Římě u Kolosea.

Cesta z Pompeí nám sem trvala 19 hodin. Minulý rok to bylo hodin 30. Lví podíl na tom má výrazně lepší počasí, snažší cesta a snad i lepší příprava přes zimu. Uděláme rychlou fotku s Koloseem v pozadí a jedeme dál. Podél Tibery se krásně vymotáme skrz Řím. Následující kilometry se nesou ve znamení strojového šlapání s minimem zastávek. Okolo jedný odpoledne projíždíme podél potoka, kde jsme minulý rok poprvé spali. Netrvá to dlouho a v podvečer projíždíme krásným historickým městečkem Viterbo. Za Viterbem se bohužel spouští slušnej liják. Má to svoji výhodu. Část závodníků zastavuje a hledá, kde by se skrylo. Potkáváme tak například 2 závodníky na autobusové zastávce, jak se k sobě choulí ve spacáku - úplná romantika. Naše deštivé úsilí se vyplácí a my se pomalu prokousáváme startovním polem k první desítce závodníků. Bohužel to má i svoje negativní dopady. Moje "nepromokavá" super lehká bunda se rozhodla upustit od svých vlastností a já se teď klepu zimou jak drahej pes. Jsem komplet durch a při představě, že za pár hodin budu spát v tenoučkým spacáku, mně není do skoku. Během deště Aleš navrhuje, že bude lepší, aby jel každý svým tempem, abychom se navzájem nezdržovali. Bez námitek to přijímám a vyrážím dál sám. Během chvíle se ještě navzájem asi dvakrát mineme. Já postupně rezignuju na svoji zásadu spát pokaždé venku a marně se na mobilu snažím najít ubytování. Naštěstí dojíždím italského závodníka, se kterým jsem se domluvíl na společném ubytování. To našel v městečku Orvieto asi 2 km lehce z kopce mimo trať. Momentálně jsem ve stavu, že mi to je úplně jedno jak daleko si zajedu. Klepu se už i za jízdy a nic jinýho než teplá postel mě nezajímá. Nakonec jsme našli hotel, kde nám do garáží povolí vzít kola. Já už v tu chvíli funguju jak praštěnej palicí. Na recepci mi musí všechno říct třikrát a stejně polovinu okamžitě zapomenu. Tak jen tupě kejvu a v duchu děsně pomalýho hoteliéra prosím o klíče od pokoje, ať sebou můžu prásknout do postele. To se po chvíli daří a tak po rychlý hygieně a nejlepší sprše mýho života upadám na postel a v mžiku usínám. Natočeno mám 535 km a pohybuju se na rozhraní top 10. Během noci mě předjede Michal Ozogán a ještě asi další 3 závodníci. Budík jsem nastavil na 3 hodiny spánku. Dost jsem se zdržel zařizováním ubytování, tak to musím dohnat kratším odpočinkem.

DEN 3.

Budím se před půl jednou a v jednu po lehké snídani už jedu zpět na místo, kde jsem opustil trať. Pod kopcem si sundávám bundu a akorát kolem projíždí Aleš (spal o jednu vesnici dřív). Mávnem na sebe a on rozjetý to hned buší do kopce. Moc se nezdržuju a vyrážím za ním. V duchu se říkám, jak ho na kopci dojedu. Ani náhodou. Aleš měl tou dobou asi 15 km v nohách a byl již rozjetej. Já byl chvíli po probuzení, a tak na něj postupně nabírám drobnou ztrátu. Po chvíli začínám mírně stoupat nekonečným křovinatým lesem. Tady si to moc dobře pamatuju z minula. Jen cesta, na obou stranách občas les, občas křoví. Stále mírně do kopce. Naštěstí od minule tady jedu v noci za příjemný teploty. Za každou zatáčkou napínám zrak a vyhlížím zadní blikačku Aleše. Krásně mě to motivuje se opírat do pedálů. Zadaří se až kolem 5. ranní, kdy Aleš sedí u kraje cesty, snídá a provádí nutnou hygienu. Prohodíme pár slov a já pokračuju dál. Právě jsme se napojili na cestu via Franigena, která nás protáhne prakticky celým Toskánskem. Jelikož jsem oproti minulému ročníku asi o 15 hodin napřed, vidím místa, která minule byla ve tmě, za dne. Toskánsko je opravdu nádherný a já si začínám po propršeném závěru včerejšího dne, závod opět užívat. 

Odpočinek byl asi kvalitní, protože jsem dnes již předjel několik závodníků (prakticky všichni až na Aleše ještě spali). Ukotvil jsem se tak v první desítce. Trať v Toskánsku by se dala popsat jako zcela ideální pro gravel kola. Samá šotolina z rozdrceného vápence, úžasné výhledy a desítky velmi prudkých kopců. Celkem mi tenhle terén vyhovuje a cítím, že mně to jede. K tomu je opravdu nádherný ráno. Co víc si přát. S Alešem se několikrát mineme, vždycky prohodíme pár vět a jedem si každej svým tempem. Kolem 10. dopoledne míjíme Michala Ozogána, který včera nebyl takovej salát a nešel spát do peřin. Naopak se kousnul, jel dýl do noci, spal venku a teď za to splácí daň. Evidentně se trápí a nejede mu to jako nám. Chvilku pokecáme, vyfotíme se, popřejeme si štěstí do zbytku závodu a jedem si každý svým tempem. 

  Po chvíli se trhám i Alešovi. Je už čas oběda, tak mám v plánu v Sieně, která je kousek přede mnou, najít restauračku někde na okraji města. Hodit do sebe rychlý těstoviny a valit dál. To se mi docela zadaří. Restaurace je přímo na trase závodu, takže budu mít přehled, kdy mě kdo předjede. Je sice docela nóbl, ale nechají mi kolo na zahrádce hned u stolu a jídlo mám na stole skoro okamžitě. Vše do sebe naházím, vypiju kafe, kolu, doplním bidony a jedu dál. Přímo u známého náměstí se potkám s Alešem. Jde si něco koupit, já mám vše co potřebuju, tak nezastavuju. Do Florenice je to 90 km poměrně zvlněným terénem s výjezdem nad 850 m. n. m. Navíc cesta mezi Sienou a Florencií je již technicky náročnější. Mě se jede ovšem skvěle - jsem čerstvě po jídle, je již 3. den závodu, prvotní odpor těla k nadměrný zátěži opadl, vše si sedlo, 500 km do konce, tak se můžu začít mačkat. Za městem Alešovi pomalu poodjíždím. Po překonání hřebene, který byl místy spíš na MTB, následuje pěkný sjezd o více než 600 výškových metrů. To mě dokonale nabije a další poměrně prudké stoupání vyjedu, ani nevím jak. V 8 večer stavím kousek nad Florencií v městečku Impruneta na večeři. Je to sice již druhé teplé jídlo dne (elitní jezdci by mě za to jistě odsoudili) , ale já cítím, že mi to tělo vrátí a ztracený čas dokážu rychle stáhnout vyšší rychlostí během následující jízdy. Celkově jsem tento ročník Italy Divide pojal trochu jinak. Doteď jsem jezdil většinu dlouhých závodů stylem: "Buď přes noc nespím, nebo minimálně jedu pozdě do noci stůj co stůj. I kdyby bylo tempo pohybu žalostné."  Letos jsem to pojal trochu jinak a když si tělo řekne, snažím se ho alespoň částečně poslechnout. Po zastavení na druhé jídlo cítím, že tělo je víceméně v pohodě, ale hlava toho má dost. Při placení se musím sakra soustředit, co mi číšník říká. Dát mu správnou bankovku je skoro nadlidský úkol. Po zaplacení si zběžně zkontroluju kolo a zjistím, že zadní brzdové destičky jsou po smrti. Při jejich výměně si připadám jak po flašce vodky. Všechno mi padá z ruky, motám se a celkový čas opravy je minimálně dvojnásobný oproti standardu. Po naskočení na kolo asi začne působit snězená pizza a já se opět přivádím do strojovýho tempa směr Florencie. Tam přijíždím po půl 10. večer. Okolo sochy (kopie) Davida, přes Most Zlatníků - tam se nechám strhnou místní noční atmosférou, koupím si zmrzlinu a croissant a chviličku pozoruju ruch města... Závodní duch mě ovšem po pár vteřinách opět vyburcuje a já naskakuju na kolo a za jízdy to dojídám. Plán mám takový, že za Florencií, kde se začíná stoupat do Apenin, by na jejich úpatí mělo být lanové centrum, kde by se mělo dát dobře vyspat na terase pod střechou. Hlava je ovšem proti a já nakonec ulehám o půl 11 večer hned vedle cesty do rigolu s napadaným dubovým listím. Budík nastavuju na 1 hodinu 11 minut spánku. Mám již odzkoušeno, že poslední 2 noci zvládnu s minimem spánku, tak není důvod se šetřit. Usínám na 821. km závodu (dnes to dalo 286 km poměrně zvlněným terénem) na 5. místě. Na vedoucí dvojici (Štěpána Stránského a Francouze Marina De Saint - Exupéryho) ztrácím propastných 60 km náročným horským terénem.

DEN 4.

Po probuzení hned startuju mobil a zjišťuji, že Aleš mě během spánku bez milosti předjel (ani si mě u cesty nevšiml) a dál stoupá do hor. To mě krásně nakoplo. Z minulého ročníku vím, co mě čeká (organizátor ovšem přetrasoval jednu z náročnějších a zároveň nejkrásnějších terénních částí na asfalt), a tak se hned po probuzení silně opírám do pedálů a ukrajuji nekonečné výškové metry. Terén je zde opět spíš pro MTB. V 1 ráno přijíždím k chatě místních stavitelů trailových cest. A koho to tu nevidím pod střechou! Aleš se akorát ukládá k zaslouženému spánku. 

 Prohodíme pár vět, já se obracím ke kopci čelem a k Alešovi zády a pokračuju ve stoupání. Ač vím, co očekávat, skutečnost je horší než předpoklad. Že bude terén těžký (možná lze Apeniny považovat za nejtěžší část závodu) jsem věděl, ale déšť v předchozích dnech udělal z cest bahenní peklo. 

Nemalou část trasy mezi Florencíí a Bolognou (horský úsek o délce cca 110 km) tvoří cesty pokryté silnou vrstvou měkkého bahna. Nic jiného než tlačení v těchto místech není možné. Po překonání prvního hřebene následuje sjezd bahenním korytem připomínající tobogán. V městečku San Piero a Sieve je stržená lávka přes místní říčku. Jsou asi 4 hodiny ráno, já stojím u celkem rychle proudící řeky a musím zapojit všechny mozkové závity, abych tuhle situaci vyřešil. Skočit do temný vody a přebrodit řeku mně přijde jako šílenost. Absolutně nedokážu odhadnout hloubku vody. Situaci vyhodnocuju tak, že řeku překonám po železničním mostě, který je vzdálený asi 200 m. Trať si nijak nezkrátím a nakonec se i vyválím v odporný vodě koryta železničního náspu. Za městečkem se napojuji na polní cestu. Začíná na mě přicházet silná ranní únava. To bude chtít krátýho šlofíka, říkám si. A v duchu stanovené taktiky poslouchat svoje tělo tak činím. Ustelu si přímo doprostřed polní cesty na tvrdou zem. Žádný spacák, nic. Upustím kolo, lehnu si, zapnu blikačky, aby mě případný zemědělec nepřejel traktorem a jen ležím....jestli jsem usnul nevím, ale nastavených 9 minut ani nedokončím a po 7 už vstávám a pokračuji dál. Šlofík neuvěřitelně pomohl. Po asi 9 minutách si v duchu říkám: " Tenhle barák je mi nějakej povědomej". 8 vteřin stojím a snažím se zapojit ty zbytky mozku co ještě fungují. "KURVÁÁÁÁÁ!!!!" řvu jak pavián do nádhernýho horskýho rána. Samozřejmě jsem jel v protisměru závodu. Tzn. dvakrát 9 minut zásek. No nedá se nic dělat. Mám kamaráda (Pavel Macháček aka Margl), který takhle dokázal ztratit 3,5 hodiny. To bych asi rozlámal kolo. Po asfaltce teď stoupu stále nahoru do nejvyšších partií Apenin. Ve vesničce Santa Lucia vyplením místní kavárnu a ihned pokračuju dál. Jsem opět v závodním módu. Ač jsem za poslední 3 noci naspal jen lehce přes 4 hodiny, cítím se skvěle. Tohle je to, proč jsem v zimě mrznul na nočních vyjížďkách a chodil brzo ráno plavat. Teď to začíná nést ovoce. Momentálně se pohybuju na 5. místě ve velmi slušně obsazeném závodě a to mě nabíjí k ještě většímu úsilí. To taky bude potřeba, protože následující část závodu, která nás zavede poprvé nad 1000 m. n. m. je kompletně chodecká. Tuny bahna nedávají prakticky jinou možnost než kolo tlačit a modlit se za lepší povrch. To se děje až při sjezdu do Bologni. Ten je samozřejmě proložený mnoha kopečky, takže na následujících 50 km, při kterých klesneme o skoro 1100 výškových metrů i slušnou porci nastoupáme. Do Bologni dojíždím akorát na oběd. V první restauraci tedy stavím a neobjednávám si nic jiného, než boloňské těstoviny. Jelikož jsou opravdu epesní, objednávku opakuju a rovnou prosím o 3. dávku do krabičky sebou. Paní se směje, ale chápe. Oběd víc než za litr. Ale je to holt závod... Příjemně najedený prolítnu Bolognou a mířím do Pádské nížiny. To je asi 220 km po absolutní rovině. Závodníky čeká desítky kilometrů po šotolinových náspech, mezi poli nebo po lokálních asfaltkách. K tomu nám Guiacomo přichystal skoro 30 km objížďku (která není zanesená do oficiální trasy), kvůli opravovanému mostu přes řeku Pád. Mně, jako rodáka z Polabí, ale tenhle terén maximálně vyhovuje. Za Bolognou se tedy pokládám do hrazdy a snažím se jet na max. V mobilu zjišťuji, že závodník Paul Galea je asi 50 km za mnou a evidentně se mě snaží dojet. To mě burcuje k ještě vyššímu výkonu. Ovšem Paul se nevzdává a naše vzdálenost osciluje mezi 40 - 50 km. Můj plán je dojet nejlépe za Veronu, kde se začínají zvedat Dolomity, a tam si dát krátký spánek. V Mantově o půl 10. večer seženu výbornej kebab. Přikoupím 2 redbully a jedu dál.

 Za Mantovou na mě ovšem začíná padat šílená únava. Krajina je zde vyloženě nepříjemná. Je noc, projíždíme víceméně zemědělskými usedlostmi připomínajícími naše JZD a mě se nechce nic jinýho, než spát. V rámci nastavený taktiky tak přehodnocuju plán a ukládám se ke spánku na zahrádku restaurace přímo na břehu řeky. To, že u vody bývá přes noc zima, absolutně neřeším. Budík nastavuju na 1 hodinu spánku. Zítra se jde do finále, na víc odpočinku není prostor. Usínám na 1101. km (dneska to dalo 280 km) na 4. příčce. Nakonec se budím po 1,5 hodině. Budík jsem si 3x posunul o 10 minut. Jako trest jsem krásně otekl v obličeji. Na levé oko sotva vidím. 

DEN 5.

Jede se mi ovšem o 100 % lépe. Veronou prosvištím jako blesk. Vím, že mě čeká finálních 140 km přes 2 kopce (převýšení skoro 1700 m a 1400 m). Stoupání na první z nich si vyloženě užívám. Začíná svítat. Přes noc už pravděpodobně nepojedu. A jsem na bramborový pozici - umístění, které bych si před závodem nedokázal ani představit. Přibližně v polovině prvního stoupání mi volá Štěpán. Je na vrcholu prvního kopce a chce na mě počkat. To mě dost překvapilo. Doteď Štěpán bojoval o vítězství. Prý má problémy s dýcháním a musel zastavit, čímž vzdal boj o první místo. Škoda. Štěpán je závodník, který už několikrát bojoval na Italy Divide o první místo a vždycky mu to o kousek uteko. Nyní vypadá, že se historie opakuje. Nedá se nic dělat, já pokračuju ve stoupání na nejvyšší vrchol závodu (Monte Tomba 1766 m. n. m.).

Tam opravdu potkávám Štěpána. Je vidět, že si pořádně hrábl. Na vrcholu je asi 6 hodin. Krásně otekl a sotva dokáže mluvit. Sníme moje těstoviny z Bologně a začneme sjíždět dolů do údolí. Paul Galea, který je v tu chvíli o 1000 výškových metrů pod námi začíná stupňovat tempo a nebezpečně se přibližuje. Já postupně začínám chytat solidní schízu a burcuju Štěpána k vyššímu výkonu. On je naopak v těžkým útlumu a chlácholí mě, že jsme v pohodě. V tomhle rozpoložení dojedeme do údolí pod poslední kopec. Tam zjišťuji, že moje přední brzdové destičky jsou po sjezdu z Tomby absolutně na odpis. Štěpán naopak potřebuje doplnit cukry a tak stavíme u baru, kde jsem minulý rok naposledy lepil duši. Já vyměním destičky, Štěpán se napere šíleným množstvím prefbrikovanejch buchet a vyrážíme dál. Paul se pořád nebezpečně blíží. V posledním stoupání co 5 minut kontroluju mobil s naší pozicí. Štěpán je zcela vyklidněnej a má ze mě srandu. Já ale nechci přijít o možnost skončit na bedně v takhle prestižním závodě. 4 dny jsem se tady nedřel, abych na posledních pár desítkách kilometrů ztratil medailovou pozici. V tomhle rozpoložení dojedeme na poslední vrchol. Tam na nás Paul ztrácí cca 5 km stoupání (dle záznamu asi 35 minut - oproti ránu mě tak stáhnul skoro o 3,5 hodiny!). Okamžitě to pouštíme dolů. Nejdříve nás čeká asi 3 km terénního sjezdu a potom zbytek víceméně po asfaltu. Aby ten dojezd (posledních 30 km, kde klesneme o více jak 1400 m) nebyl zcela fádní, tak Štěpán proráží plášť tak nešťastně, že mu vzduch utíká jak vzniklou dírou, tak hned vedle mezi ráfkem a pláštěm. Oprava je tedy zcela nutná. Snažíme se ze všech sil vzniklý defekt opravit. Paul se nebezpečně blíží a já jsem v šílený situaci.

 Na jednu stranu můžu Štěpánovi říct: "Sorry kámo, je to závod a já můžu skončit na bendě. Oprav si to sám a potkáme se dole v cíli." Věřím že on z pozice elitního závodníka by to pochopil a neměl by mi to za zlý. Na druhou stranu je to kamarád, který mě toho dost naučil a jeden z našich nejlepších závodníků. Nakonec u mě vítězí kamarádský přístup. V hlavě si urovnávám priority a říkám si, že můj výkon, to jestli mě někdo předjede 30 km před cílem, protože jsem pomohl kamarádovi s opravou, to nesníží. Vrháme se tedy do opravy a za chvíli už opět sjíždíme do Torbole, kde je cíl závodu. Paul už je tak blízko, že prakticky nemá smysl koukat na mobil. Naši pozici zaznamenává tracker v takové frekvenci, že při současné vzdálenosti mezi náma a Paulem je skoro nemožné reálně odhadnou jak daleko za námi je. Asi 1,5 km před cílem špatně odbočíme z kruhového objezdu a vydáme se po šílený cestě úplně mimo trasu. Zjistíme to po 200 m. Takže obrat a pěkně po svých zase zpátky na trasu. Zásek dobrých 5 minut. Úplně to vidím, jak nás Paul předjede na posledním kilometru. V duchu si říkám, že by to byl vlastně dost vtipný konec závodu - skoro 1300 km se dřu ve dne v noci a pak mě z bedny vyšoupne závodník 1,5 km před cílem, jen proto že blbě uhnu z kruháče. 

 Naštěstí se tak neděje a po napojení na správnou trasu společně se Štěpánem dojíždíme na 3. místě v čase 4 dny 5 hodin a 58 minut. Paul dojíždí asi 11 minut po nás. Teď ze záznamu zjišťuji, že 1 min po nás přijel Sebastian Sarx (asi mu nefungoval tracker, protože ho v mapě nevidím, jen je uveden ve výsledkové listině na 4. místě, minutu po nás). Tak to bylo sakra těsný! V cíli byl trochu chaos, tak je možný, že jsem to okamžitě nezaznamenal, ale je pravda, že dojeli 2 závodníci chviličku po nás. No drama až do konce.

V cíli probíhá klasický kolečko - focení, sdílení zážitků apod. Následně se jdeme hromadně najíst. Dokonce pro mě přijeli naši, takže mám i zajištěnej odvoz zpět do ČR. (moc díky!).

A jak dopadl závod celkově?

Vepředu si to od začátku rozdávali 4 závodníci. Štěpán, Jochen Böhringer, Marin De Saint - Exupéry a Alexander Kopp. Ty se víceméně přetahovali o vedení. Nakonec to dopadlo tak, že Marin vzdal pro zranění (myslím, že koleno) někde v půlce Pádský nížiny, Alexander zničil něco na kole a musel asi 22 hodin řesit opravu a Štěpán měl problém s dechem v předposledním kopci, tak to na vrcholu zabalil a počkal na mě. Vyhrál tedy Jochen Böhringer. 

 Další Češi dojeli v pořadí: 8. Michal Ozogán, 11. Aleš Zavoral. Na společném 16. místě dojeli Luboš Seidl a Karel Anderle, 24. Tomáš Vaidak a 25. Martin Polesný.

Reálně, kdybych měl uvažovat, že se nikdo nezraní, ani nerozbije kolo, by mi tedy příslušela 6. příčka.

Jak závod celkově zhodnotit? Dle záznamu jsem se pohyboval okolo 80% času závodu (minulý rok 69%). To už je velmi dobrá hodnota. Celkově se mi jelo výrazně lépe než předchozí rok. Což bylo nejvíc způsobeno počasím - to vedro v roce 2021 bylo fakt šílený. Druhou polovinu závodu se mi jelo opět lépe a byl sem schopný držet slušný tempo i když ostatní spíš vadli. Kolo a vybavení víceméně obstálo na jedničku. Jedinej černej puntík (za to dost výraznej) byla nepromokavá bunda, kterou jsem těžce nevychytal a druhou noc mě to zahnalo na ubytování - nakonec to možná nebylo na škodu. Kdo ví, jak by se závod vyvinul, kdyby pršelo další dva dny v kuse.

Minulej rok při psaní reportu, jsem na konci zmínil, že bych chtěl dojet za 4,5 dne. To se povedlo.

A nějaká výzva na příští rok? Jestli by se dal závod Italy Divide považovat za vychozenou základní školu ultra vytrvaleckých závodů, tak rovnou překročím gympl a rád bych se vrh na jednu z ikon dlouhých závodů - 1900 km dlouhý závod Silk Road Moutain Race v Kyrgystánu. A cíl? Tady asi opravdu hlavně dojet a užít si to...  

Nakonec bych chtěl poděkovat všem co mi pomohli absolvovat tenhle závod. Zejména Hance, která to těhotná doma zvládla s dvěma malejma dětma. I všem co mi během závodu posílali povzbuzující zprávy a mysleli na mě.

Online průběh závodu:

Moje zkratka je OM