Silk Road Moutain Race 2023

Závod v Kyrgysztánu jsem zaznamenal hned od jeho prvního ročníku – dlouhá vzdálenost, vysoká nadmořská výška, odlehlost nebo velké výkyvy teplot, to je to, co mně na závodě učarovalo. Každý další rok jsem závod pečlivě sledoval a doufal, že se taky jednou dostanu na jeho startovní listinu. V roce 2022 to už bylo k nevydržení, a tak jsme se dohodli s Alešem Zavoralem a Lukášem Klementem a podali si přihlášku na rok 2023. Nakonec se přihlásila i Peggy, a tak jsme utvořili pro rok 2023 české kvarteto.

O jaký závod se v kostce jedná?

Hlavní organizátor je Nelson Trees – Angličan, který při závodě ze Šanghaje do Evropy projížděl přes Kyrgyzstán a tak se mu v něm zalíbilo, že se zde oženil, usídlil a po čase zde začal organizovat tento závod Jedná se opět o závod bez podpory, kdy si každý veze vše potřebné s sebou a také se spoléhá pouze na sebe. Žádná dlouhodobá spolujízda (na to je samostatná kategorie párů, kdy člověk jede ve dvou a vše řeší společně), závodníci se samozřejmě během závodu mnohokrát potkají a je povoleno jet společně, ale již není záhodno zastavit ve stejném obchodě, opět se ve stejný okamžik rozjet nebo jít spát ve stejném místě a ráno se opět rozjet ve stejný čas. Není možné přijmout pomoc od jiného závodníka– rozbije se ti kolo - pomož si sám (s tímhle pravidlem mám dost morální problém), jídlo je možné dokupovat v obchodech, nebo se klidně člověk může najíst v restauraci. Spát se může kdekoli, tzn. venku, hotel, hostely, jurty, zabookovat si ubytování přes web atd. Nelze poprosit místní obyvatele, zda vás nenechají přespat u sebe, musí vám to nabídnout sami od sebe. Na rozdíl od závodu Italy Divide jsou tedy pravidla výrazně přísnější (samotný manuál k závodu má skoro 40 stránek). Na start letošního ročníku se postavilo 116 sólo jezdců a 18 párů.

Z ČR jsme na startovce byli 4 zástupci:

Markéta "Peggy" Marvanová, Aleš Zavoral, Lukáš Klement a já

Aby byl člověk na start vůbec připuštěn, je nutné:

• Podat včas přihlášku.
• Zodpovědět sérii otázek, které prověří, zda si každý přečetl závodní manuál. Jelikož ten manuál při odpovídání máte u sebe, není problém, si tam správné odpovědi dohledat.
• Vypsat zkušenosti závodníka z pobytu přírodě ( na horách, odlehlých místech či závodní historii). Organizátor se tím sychruje, že nevpustí do závodu úplný joudy, kteří by to přepískli a mohl by nastat vážný problém (letos museli odvážet 2 závodníky do nemocnice).
• Zajistit si pojištění.
• Získat potvrzní od lékaře, že je závodník schopný danou trasu absolvovat bez trvalých následků. V Itálii byl požadavek stejný. Tam jsem to bez mrknutí oka zfalšoval. Tady se ale organizátor tvářil přece jen přísněji a zodpovědněji. Samozřejmě jsem vše řešil na poslední chvíli. Doktor v práci mě poslal k šípku, obvoďačka taky, ale doporučila mi sportovního doktora MUDr. Tomáše Vrbicu (www.rehabium.cz) v Pardubicích. Jako rodilému Hradečákovi se mi moc do Pardubic nechtělo, ale v časovém presu jsem potlačil svoje přesvědčení a sportovní prohlídku jsem tam absolvoval. Musím říct, že to bylo skvělý a vlastně mě i samotného zajímalo, jak na tom jsem. Všechny hodnoty jsem měl velmi dobré (pro zajímavost: klidový tep 42 t/min, objem plic 6,75 l, VO2max 71 ml/mol, max. tep 178 t/min, 5,5 w/kg), takže jsem dostal razítko a mohl směle vyrazit za dobrodružstvím.

Jaké si vezmu kolo, jsem měl již dopředu rozhodnuto. Opět jsem vsadil na Salsu Cutthroat – gravelový speciál na dlouhé tratě. Vyměnil jsem jen přední pevnou vidlici za Rock Shox Sid Ultimate se 100mm zdvihem. Z kola jsem tedy prakticky udělal MTB s berany – organizátor v manuálu psal, že v minulých ročnících většina lidí, co závod absolvovala na gravelu, by si příště vzala MTB a nikdo na MTB by si příště nevzal gravel. Jelikož má závod 33000 m převýšení, převody volím vepředu 32 zubů a vzadu 9-50 (12 rychlostí). Pláště klasiku posledních let na dlouhých tratích a to Vittoria Mezcal v šířce 2.1 palce, jak vepředu tak vzadu. Bezduše jsou samozřejmost. Ráfky karbonové EIE 24 mm vnitřní šířka, výška 35 mm bez vnitřních děr pro niply, mosazné niply a ploché Sapim CX ray dráty, náby nezničitelný DTswiss 350. Sedlo od Brookse C13 v širší verzi s výřezem. Triatlonovou hrazdu, aby se dalo ulevit dlaním. Brzdy volím 4pístkové Hope RX4+, destičky metalické. Veškerou výbavu povezu v na míru dělané celorámové brašně od Rogue Panda s potiskem od Štěpána Stránského. Dále jsem použil podsedlovou brašnu (14 l) od Apidury, malou brašničkou na horní rámovou trubku taky od Apidury, jeden foodpounch na řídítka pro bidon a malou přední brašnu na řídítka. Na dolní rámovou trubku jsem přidělal bidon s nářadím. Na zádech jsem vezl běžeckou vestu s dvěma 0,5l soft flaskami (celkem jsem tedy měl možnost vést 2 l vody + lahve co si po cestě koupím a zastrkám do dresu).

Závod zavede závodníky do odlehlých částí Kyrgyzstánu, do vysoké nadmořské výšky – skoro 4000 m.n.m. či do vyprahlých míst bez vody. Je tedy nutné být připraven na velmi rozdílné počasí – v údolích se může teplota šplhat až ke 40°C, naopak na náhorních plošinách může klesnout přes noc i k –15°C. A nejsou výjimkou i vydatná sněžení či podvečerní bouřky. Z oblečení jsem si tedy vzal dres, jedno spodní triko s dlouhým rukávem, návleky na ruce i nohy, nepromokavé kalhoty a bundu. Dále péřové kalhoty a bundu, nepromokavé ponožky, tenké rukavice, zimní rukavice a nepromokavé převlečné rukavice. Také jsem si vzal návleky na tretry, tretry turistické s vibram podrážkou, čepici s neprofuk membránou a buff šátek. Na spaní tenčí péřový spacák, nafukovací karimatku + tivek podložku a žďárák. Z elektroniky powerbanky s kapacitou 20000 a 10000 mAh, hromadu kabelů, navigaci Wahoo Element Bolt 2, čelovku Lucifer S2X na helmu a Lucifer Z2mini na řídítka, a k nim 4 baterie 18650, 65W rychonabíječku, mobil.

Na opravu kola mám 2x duši, pumpičku, multiklíč, náhradní ventilek, patku, lepení, knoty, víceúčelové kleštičky, náhradní dráty, kousek řetězu, náhradní kufr, mazání, hadřík. Na opravu sebe základní lékárničku + širokospektrý antibiotika a prášky na žaludek a zažívací problémy. Kolo komplet naložené bez jídla a vody mělo lehce pod 20 kg.

Před závodem je dobré se vhodně aklimatizovat. Já si udělal asi 12 dní před odletem otočku na 3 noci do SIerra Nevady na jihu Španělska. Tam lze přespat v nadmořské výšce 3200 m.n.m. Na závod jsem odlétal ve středu po obědě a start byl v sobotu ráno, takže na místě již nebyl prostor na aklimatizaci.

Letěl jsem s Turkish Airlines z Prahy přes Istanbul do Biškeku. Musím říct, že jídlo v letadle bylo asi nejlepší, co jsem kdy v letadle jedl. Na letišti v Kyrgyzstánu jsem si zařídil místní simku s neomezenými daty. Měl jsem v plánu dostat se přímo do Biškeku na autobusové nádraží a tam sehnat správný autobus do Karakolu – místo startu. Před letištěm se ke mně ihned seběhli místní taxikáři a začali mi nabízet odvoz (začínali na 300 eurech, ukecal sem je na 150 ) až do Karakolu (400 km). To jsem musel asi 6x odmítnou a přesvědčit je, že mi opravdu stačí odvést na autobusák. Tam jsem úplně v pohodě našel místní "autobus" a domluvil se na 3000 Somech (necelých 800 Kč). Když řidič viděl krabici s kolem, tak se na ni moc netvářil a říkal, že to bude dražší.

V duchu jsem si pomyslel: "Jasný a teď mě to napálí".

On: "3500 Somů".

Já bez váhání: "OK".

Na to, že krabice zabrala 2 místa, to bylo velmi férový navýšení ceny.

Po útrpných 7 hodinách v autobuse jsem vystoupil před ubytováním. Zbytek dne jsem vyplnil sestavováním kola. S Peggy jsme si udělali krátkou projížďku za Lukášem a Alešem, který měli tuhle noc ještě v jurtě. Následný den jsme se společně dojeli zaregistrovat, nechat zkontrolovat kola a pořádně si nakoupili. Večer jsme vypili 2 předzávodní piva, aby se líp usínalo. Ráno jsme si dali královskou snídani a vydali se na start…

Ten byl na náměstí v místním parku. Nervozita již pracovala na plný obrátky, a tak jsem si musel i několikrát odskočit. 

DEN 1.

Prvních 23 km závodu bylo společných v doprovodu policie, která nás měla bezpečně vyvést z města. Celá Česká posádka jsme se drželi pohromadě a užívali si první okamžiky po startu. Následovala pravá zatáčka a závod začal. Než se balík závodníků roztrhal, jelo se, jak se dalo. Doplatil na to jeden z favoritů na vítězství Sofiane Sehili. Jel v balíku a trefil díru v asfaltu. Následoval pád a nutná oprava. Prvních 100 km se jede po prašné cestě stále velmi lehce do kopce. Následuje prudší kopec, kdy se vyšviháváme na 147. km do nadmořské výšky 3360m. Kousek před vrcholem jsem potkal Angličana Anguse Younga, který drží rekord v závodě Highland 550. Momentálně si prožívá krizi a zvrací na kraji cesty do trávy. Mě není o moc lépe a cítím, že mi ta nadmořská výška vůbec nechutná. Sice mi není blbě od žaludku, ale jsem dost zesláblý a jedu celkem pomalu. Za vrcholem sjedeme asi 600 výškových metrů a napojíme se na cestu podél řeky Saryjaz. Výhledy jsou úžasný. Po asi 40 km uhýbám doleva a po celkem slušný cestě sjíždím do poloopuštěné vesnice Engilchek – tam je první CéPéčko – kontrolní místo závodu a je zde i možnost teplého jídla. Než dojedu do vesnice, je už tma. Ve sjezdu potkávám první závodníky, kteří se už vrací zpět (do vesnice je 30 km vracečka). Mezi nima je i Lukáš. Bohužel jak je už tma a všichni svítí čelovkami, není možné rozpoznat, kdo je kdo. Těsně před otočkou potkávám Aleše. Ten již v kontrolním místě byl a začíná stoupat zpět. Prohodíme pár slov a jedeme si každý svou cestou. Na CP se zapisuji na 19. místě. Na to jak se mi jelo špatně, jsem myslel, že budu na daleko horší pozici. Když se ptám na teplé jídlo, dozvídám se, že bude nejdřív do půl hodiny. To čekat nehodlám. Rychle si dokoupím pití, sním něco ze zásob a chystám se vyrazit. Při odjezdu potkávám Peggy, a tak začínáme stoupat spolu. Jsem ale pořád děsně slabej a Peggy mi postupně ujíždí. Já se snažím vymyslet, jak zahnat krizi a jediný rozumný řešení vidím ve spánku. Při sjezdu k CP1 jsem si všiml rozbořený boudy, tak mám v plánu si tam na dvě hodiny ustlat a pak pokračovat. Bohužel když do boudy nakouknu, zjistím, že je plná rozmlácenýho betonu, drátů a rezavých plechů. Jediný volný místo obsadil jiný závodník. Já jsem ve fakt velký krizi, tak je zastávka nutná. Ustelu si tedy na zemi vedle boudy. V dálce se honí bouřka, tak doufám, že to nepřijde i sem. Ohřeju si jedno Adventure Menu, sním ho větší část, ale celý ho do sebe nedostanu. Po slabý hodině spánku se začíná zvedat vítr a pršet. Přesouvám se tedy do boudy přímo na tu stavební suť. Karimatku opírám o stěnu. Lehnout si na ni, tak se s ní můžu rozloučit. Už jsem zažil lepší místa na spaní. Po další hodině marnýho snažení o spánek, to vzdávám. Zabalím se a vyrážím dál na trať. Do prvního spánku jsem tedy ujel 245 km a usínal jsem na 13. místě.

DEN 2.

Hned po pár km vyjíždíme z pohraniční oblasti, a tak nás musí místní stráž legitimovat. Naštěstí to celkem odsejpá a já můžu pokračovat. Čeká nás výjezd do sedla Chon Ashuu (3860 m.n.m.). Už teď z toho mám respekt, protože se rozhodně necítím ve svý kůži. Krize se ještě zhoršuje a já si musím kolem 3200 m.n.m. na hodinu lehnout. Vstávám s rozbřeskem, cítím se trošku líp, ale stačí chvíli točit nohama a krize je zpět. Do sedla je to necelých 700 výškových metrů, můj postup je zoufale pomalý, od 3500 m.n.m. to vzdávám a kolo tlačím. Ujdu 30 – 50 m, zastavím se, opřu hlavu o řídítka a musí se vydýchat. Takto se to 4-5x opakuje a pak si musím na chvíli lehnout. Tímhle stylem se doploužím až do sedla. Ze záznamu teď při psaní vidím, že mi to od toho hodinovýho odpočinku trvalo skoro 4,5 hodiny a propadl jsem se na 27. místo. Aleš mi na tomhle úseku dlouhém 21 km nandal 1,5 hodiny. V sedle je poprašek sněhu a slušná kosa. Teď mě čeká sjezd více jak o 2000 m. S klesající nadmořskou výškou se cítím čím dál lépe, snažím se jet nadoraz. Dole u prvního obchodu zastavuju a kontroluju svoji pozici - Peggy 60 km přede mnou, Aleš skoro 90 km a Lukáš 95 km, a to už nějakou dobu odpočívá, aby mohl jet další noc durch. To není příjemný zjištění. Naštěstí mě teď čeká 100 km po rovině. To mi sedí. Opírám se tedy do pedálů a neklesám na mysli, i když ideální start závodu to teda není. Na konci rovinky se trasa stáčí na jih a začíná další výrazný stoupání přes sedlo Juuku (3800 m.n.m.) na obávané Arabel plato– náhorní plošinu, kde nám nebylo doporučováno spát. Nejsou zde výjimkou teploty klesající přes noc i k –15°C a pěkně tam k tomu fučí. Aby toho nebylo málo, je to i začátek úseku dlouhého přes 200 km, kde nejde nic dokoupit. Zásoby tedy doplním v poslední vesničce Kyszyl Suu před odbočkou do hor. Zde i předjíždím Peggy, která zvolila stejnou taktiku jako Lukáš a šla si lehnout přes den, aby mohla náhorní plošinu překonat durch během noci. Já mám v plánu vyjet do rozumné výšky, tam se pár hodin přes noc prospat a pokračovat. Při stoupání potkávám dalšího závodníka Ludwiga Steinera. S ním to dotáhnu do 2700 m.n.m. a již kolem 21:00 zastavuji a zalejzám do spacáku. Nechci to přepísknout, tak to dneska nepotáhnu dlouho od noci. Beru si na sebe prakticky všechno. V noci bude určitě pod nulou, tak nechci klepat kosu. Budíka nastavuju na 4 h spánku. Aleš v tu dobu spí asi 10 km přede mnou, Peggy mě chvíli po usnutí předjíždí a Lukáš bojuje již někde vepředu… Usínám na 459.km (214 km za dnešek) a 17. pozici.

DEN 3.

V jednu ráno mě budík vytrhává ze sna a já se snažím strojově sbalit. Něco málo sním, nechám si péřovku a vyjíždím vstříc sedlu Juuku. Cesta občas není zcela patrná, tak se musím několikrát trochu vrátit a pečlivě sledovat navigaci. S přibývající nadmořskou výškou se terén postupně stává nesjízdný. Naštěstí jsem o téhle pasáži věděl a vlastně se na ni i těšil. Škoda, že je ještě tma. Tahle část závodu vede místy, kde rostou stromy, což je v Kyrgyzstánu spíše ojedinělé. Za sedlem začíná náhorní plošina. Teplota je zde opravdu o něco nižší a začíná i nepříjemně foukat proti. Cesta zde několikrát zcela zmizí a tak jedu po drnovité louce ve směru navigace. Nadmořská výška je opět dost cítit a v kombinaci s větrem se tak o nějakém zběsilém tempu vpřed nedá hovořit. Postupně se prokousávám k cestě, která nás má dovést až k Arabel Passu. Cítím se hrozně – sotva jedu, síla v nohách je pryč a já jsem rád, že se na kole udržím. Nedá se nic dělat, musím si odpočinout. Naštěstí jsou podél cesty sloupy vysokého napětí, které mají u své paty násyp. Ten tvoří částečnou ochranu proti větru. Natáhnu se na jeden a skoro ihned usínám. Spím asi hodinu. Předjelo mě pár závodníků, ale to mi je v danou chvíli úplně jedno. Já se psychicky upínám k Arabel Passu – tam má přijít zlom a následuje asi 190km pasáž z kopce až do městečka Naryn. Jenže ten zatracenej vítr absolutně neustává a mimo úvodní sjezd z Arabel Passu se musí fest šlapat, aby to jelo. A pořád jsme v nadmořské výšce přes 3000 m.n.m. Plán dojet do Narynu a vzít si tam ubytování musím přehodnotit. To nemám šanci stihnout. No nevadí. Alespoň, že okolní krajina je neskutečná a tak je pořád na co koukat. Celý den je ve znamení šlapání do protivětru a brodění desítek potůčku či říček. S přicházejícím večerem vymýšlím, kde se vyspat. Zastavuji u jedněch z mála domů při cestě a v duchu si říkám: "Kéž by teď někdo vyšel a nabídl mi ubytování."

A ono se to opravdu stalo! Přišel kluk kolem 20 let a říká:

"Postel?"

Já se usměju a odpovím: "Postel."

A mám ubytování! Dokonce dostanu polívku, tu do sebe otočím a hned zalézám do postele. Vše co jde, nabíjím, budík nastavuju na luxusních 5,5 hodiny. Usínám na 20. pozici na 591. km (ujeto jen 132 km). Peggy je o 38 km přede mnou, Aleš 52 km a Lukáš o ještě daleko víc. 

DEN 4.

Probouzím se před 2. ranní, vše mám přichystáno na zemi pokoje a tak jsem za chvíli na kole. Čeká mě menší výjezd (ideální na probuzení) a následně opět pozvolné sjíždění směr Naryn. Momentálně se nacházíme již pod 3000 m n. m. a to je pro mě celkem zásadní. Zde již můžu fungovat začít makat. Hned po výjezdu z ubytování za sebou vidím další 2 čelovky závodníků, a tak si rovnou testuju, jak jsem na tom. Opírám se do pedálů a bez větších problémů je nechávám za sebou. Do Narynu je to 100 km, tak mi to ideálně vychází na snídani. Při průjezdu přes pole se prolítnu přes řídítka, a tím jsem definitivně probuzen. V jednu chvíli je cesta přehrazena vraty a na obě strany se táhne poměrně vysoký plot. Nedá se nic dělat. Kolo opatrně přendávám přes plot a sám ho přelézám. Hned z plotem se napojuji na prašnou cestu, která nás vede podél řeky až do Narynu. 40 km před městem dojíždím Peggy. Dobře si pokecáme a za chvílí už stavíme v prvním obchodě na vytouženou snídani. Ta se nese ve znamení šílených kombinací – u mě vede nanuk, který zajídám chipsy s příchutí kraba a zapíjím to Fantou. Na Fantě jsem si vlastně ujížděl celý závod (pokud byla k dostání). Dietolog by asi brečel, ale takhle jsem to v danou chvílí cejtil jako ideální snídani. Samozřejmě vše jíme na zemi před sámoškou na "váguse". Po jídle odjíždím o chlup dřív než Peggy. Z Narynu nás čeká 140 km převážně do kopce na CéPéčko č. 2 do jurtcampu. Začíná to milosrdně sice do kopce, ale po pěkným asfaltu. Následně uhýbáme na prašnou cestu a v mírném sjedu si to užívám, co to jde. Jak se ovšem cesta začne lámat nahoru a přiblížíme se ke 3000 m.n.m. Výkon mi padá dolů a už se necítím tak svěže (to ale nikdo). Přibližujeme se do pohraničního pásma s Čínou, a tak musíme projít kontrolou. Naštěstí to probíhá bez problémů, dokonce mě voják bere přednostně k okýnku, abych se zbytečně nezdržoval. Zbylých 80 km na CP2 není s výrazným převýšením a i cesta celkem ujde. Jsem zas ale na náhorní plošině a začíná opět úřadovat vítr… Do CP se tedy doploužím již za tmy a mám toho opravdu plný zuby. Aleš si zde už několik hodin spí. Peggy doráží asi půl hodiny po mně. Při vstupu do jurty se cítím, jak kdybych prošel do jiného světa. Rozuměj venku je tma, fouká studený vítr, teplota je kolem nuly, já hladovej a uvnavenej. Vstoupím dovnitř a tam přetopená místnost a 3 stoly plný jídla. Ihned se ke mně nachomýtne milá Kyrgyzstánka a ptá se, zda si dám čaj a jídlo. Chvíli nechápu – vždyť tu je jídla jak pro armádu. Ona ale myslí polívku a teplý jídlo. To na stole je jen jako bonus. No líp bych to asi ani nevymyslel. Najím se k prasknutí, zaleju to asi 7 silnými černými čaji, dojdu si poprvé od začátku závodu na záchod a hurá na kutě. Budík dávám na 4 h spánku. Usínám na 837. km (dneska ujeto 246km) na 16. místě společně s Alešem a Peggy.

DEN 5.

Spát ve vytopené jurtě, místo klepaní kosy někde venku, stálo opravdu za to. Po budíku se scházíme u velmi brzký snídaně. Opět se snažím narvat, co to jde a za chvílí všichni 3 naskakujeme na kola a míříme vstříc dalším zážitkům. Tím zážitkem je hned za jurtcampem ostrý výtlač po takzvané Old Soviet Road. Jedná se o nevyužívanou starou cestu kolmo na vrstevnice. Místy je sklon k 30 %. Nic jiného než tlačit se nedá. Aleš nasazuje strojový tempo, který vůbec nestíhám. Při sjezdu narážíme společně s Peggy na dalšího závodníka, který si nevšiml ostnatého drátu a napálil to do něj a prorazil plášť. I když to pravidla nepovolují, tak mu trochu pomůžeme. Nějak mi nejde jen kolem něj projet a nepomoci. Po chvíli míjím Nathalii Baillon. Ta se na CP jen najedla a radši popojela 20 km a šla spát do tarpu do tý zimy. Teď tu klepe kosu a je vidět, že se moc dobře nevyspala. Mávnu na ni ona na mě a jedu dál. Vítr zase fouká krásně proti, jsme na náhorní plošině, pomalu se přibližujeme k 3500 m.n.m., před námi se formují bouřkové mraky a mně se začíná něco nepěknýho dít v břiše. Takhle začíná moje asi prozatím nejhorší stovka na kole, co jsem zažil. Peggy mi bez problémů ujela, postupně mě dojíždí další závodníci a já si musím pravidelně (a dost rychle) odskakovat na velkou. Krajina zde je přímo nehostinná. Několikrát přejíždíme polovyschlé řečiště, po levé straně je vidět vysoký plot a strážní věže a vítr stále fouká jen proti. Několikrát si musím lehnout a odpočívat, protože už nemám síly, jet dál. Takhle se doplahočím až k čínské hranici. Necelých 100 km mi trvalo necelých 10 hodin, a to se jelo víceméně po rovině (Aleš mi nandal 2 hodiny, Peggy trochu míň). Měla tu být čerpací stanice, ale na startu nás upozornili, že již nefunguje. A měli pravdu. Naštěstí zde v nějakém kontejneru přímo u trasy vaří polévku. Jak se k němu blížím, už na mě mávají a ukazují, že mají jídlo. Nic jiného si ani momentálně nepřeju. Upozornění, ať nejíme maso, že nás to prožene, hážu za hlavu a cpu se vývarem, Bůh ví z čeho, co to dá. Stejně už mám sračku. Do batohu přibalím i pět vajec natvrdo (ty fakt bodly), doplním vodu a v daleko lepší náladě pokračuju v závodě. Od hranice vede asfaltová silnice, tak je to oproti prašné cestě s protivětrem příjemná změna. Po chvíli vyjíždíme z pohraničního pásma, tak se musíme v budce u cesty odhlásit. Tady už to odsýpá výrazně pomaleji než prve, tak se aspoň chlácholím tím, že se zde zdržel každý. Úspěšně odhlášený se dávám do asfaltového sjezdu, začíná se smrákat a já nevědomky předjíždím Peggy, která odpočívá v betonové rouře (propustku) pod silnicí. Trasa náhle ze silnice uhýbá v pravém úhlu doleva a nás čeká další kopec. Tohle stoupání je zvláštní tím, že cesta na kopec je dokonale rovná 8 km kolmo na vrstevnice. Když jsem asi v polovině stoupání, všimnu si světýlka pod sebou.

"Nemá šanci mě dojet."

Říkám si pro sebe. Jenže on je to Angus Young, borec co drží rekord na Highland Trailu a do kopce mu to neskutečně letí. Z CP2 vyjížděl asi o 5 h po mně. Prý tam spal 11hodin! Je tedy odpočatý a jede mu to jako blázen. Než jsem na vršku, už mě má. Koušu se a do vrcholu se ho držím. Následný sjezd o 600 výškových metrů si za světla čelovky vyloženě užívám. Je už po 11. večer. Na mapě jsem si našel, že pod dalším výjezdem by zde mělo být místo pro kempování. Plán je tedy jasný: Přespím pod kopcem, ráno se výjezdem probudím a na snídani dojedu do městečka Beatov. K večeři si dám pár vajec natvrdo se zbytky chleba, navlíknu na sebe všechno, co mám a za chvíli spokojeně usínám. Jsem na 1060 km (dnes ujeto 223 km) na 17. místě. Aleš spí o 4 km nade mnou, Peggy mě během noci předjíždí.

DEN 6.

Teplota nad ránem padá k -8°C, jak jsem unavený, nedokážu pořádně zahřát. Několikrát se tedy budím zimou. Přesto spím až do rozednění. Vylézt do té kosy se mi ani trochu nechce, ale nedá se nic dělat. Výjezdem se krásně zahřeju a na vrcholu se mi naskytnou úžasné výhledy. Následujících 30 km je prakticky zadarmo. Klesneme o dobrých 1400 m. Ač jsme na závodě, nedá mi to a několikrát během sjezdu stavím a fotím si ten úžasný výhled. Lituju toho, kdo tohle projel v noci. Do města přijíždím na brzký oběd a úplně náhodou narážím na takovou zapadlou vývařovnu. To přesně potřebuju. Jen nastává menší problém. Azbukou fakt nevládnu a paní servírka zas neovládá angličtinu. Vyřeším to ukázáním na jídelák, kde jsou naštěstí i fotky. Vyberu si teda očima a doufám, že to bude v pohodě. Za chvíli mi na stole přistál luxusně vypadající talíř hustý polívky, chleba a čaj. Naperu to do sebe snad za minutu. Prosím paní servírku, že bych si dal repete, ale ona nechápe dojde pro kuchařku já jí zopakuju požadavek, ona se jen usměje a za chvíli mám na stole druhou porci. Skvělý. Za asi 80 korun luxusní double porce rychlýho jídla. Teď mě čeká 165 km do města Kazarman. V cestě je jen jeden kopec ke 3 km výšky (Beatov, kde jsem jedl je v 1950 m n.m.). Je to jeden z klasických úseků závodu, kdy se přejíždí relativně rovnou a dost nudnou krajinou mezi pohořími. Co cestu ztěžuje, je šílený vedro (wahoo ukazuje 40°C ), prašná cesta s všudypřítomnou roletou (pravidelně zvlněný povrch cesty) a hlavně asi 90 km dlouhý úsek, kde nelze dobrat vodu. Zastavuji tedy v poslední vesničce, kde je obchod, nakoupím asi 5 l tekutin, 1,5 l do sebe vyklopím, zbytek beru sebou a doufám, že to bude stačit. Plán mám, že dojedu do Kazarmanu a vemu si ubytování. Tuším, že by tam mohl spát i Aleš a Peggy. Po cestě musím několikrát stavět a řešit akutní průjem. Jako další komplikace se ukazuje, že větší powerbanka začala protestovat a nechce se jí nabíjet kvůli neustálému klepání z jízdy na roletě. Druhá powerbanaka je prázdná a v navigaci asi 40 %. Super! Pod finální kopec tak dojíždím s prázdnou navigací a polohu si kontroluju jen pomocí mobilu. Naštěstí je zde víceméně jen jedna cesta. Serpentinama vyjíždím až do sedla. Tam si oblíknu neprofuk bundu, rozsvítím čelovku, protože se akorát začalo smrákat a už se opírám do pedálů s vidinou, že až do Kazarmanu (o 1700 m níže) je to prakticky jen z kopce. Cesta je to solidní a dá se na po ní krásně valit. Jen v horních pasážích se sesouvá svah a tak je občas v cestě trhlina nebo rovnou několik metrů hluboký kráter klidně přes třetinu šířky (Joachen Bohringer – celkově 9. to nevybral, vlítnul do jedné z trhlin a slušně se rozsekal). Asi v polovině sjezdu nám organizátor připravil lahůdku v podobě zastrčený odbočky, kdy si užijeme terénní sjezd s utaženejma serpentinama. Během jejich sjíždění si pod sebou všimnu světla z čelovky. Podle trackingu je jasný, že to musí být Peggy. Celý den jsem neviděl jediného závodníka, tak bych si rád aspoň na chvíli s někým pokecal. Peru to teda dolů hlava nehlava. Po chvíli Peggy opravdu dojíždím a společně to dotáhneme do Kazarmanu. Nakonec skončíme i ve stejném ubytování. Domluvíme se, že vyjedeme každý jindy, abychom dodržely pravidla ohledně společné jízdy. Aleš spí jinde ve městě, ale je na "dostřel". Poprvé od začátku závodu se vysprchuju a ulehám tak do postele alespoň trochu jako člověk. V zrcadle vidím, že se mi na rtech začínají objevovat opary a celkově už ten obličej je takovej použitej. Budíka nastavuju na 4 h. usínám na 1267. km (dneska ujeto 207 km) a jsem na sdíleném 17. místě.

DEN 7.

O půl pátý už zase ukrajuju první kilometry. Je ještě tma, příjemná teplota a prvních 20 km je prakticky po rovině. Aleš vyjel asi o hodinu dřív. Peggy ještě vyspává. Plán na dnešek je celkem jasný – dojet do CP3 na náhorní plošinu u jezera Son-Kul. Tam je jurtový městečko, kde je možné se najíst a přespat v teple vytopený jurty. V cestě nám stojí pár solidních stoupání + finální výjezd o dobrých 1600 m. Při cestě potkám Anguse Younga, akorát zalejzá do stanu a vypadá fakt bídně (po odpočinku vzdal). V dalším výjezdu mě dojíždí Ital Fabio Croasa. Ten má zas velkej problém s odřeným zadkem. Letos jel i Italy Divide a musel vzdát z 1. místa, protože už nebyl schopnej se posadit a jet dál. Tady to vyřešil po svém - v hotelu vzal polštář, nechal na posteli 10$ a omluvný dopis, že je to nutný. Připevnil polštář k sedlu a jede dál. Má u mě velkej obdiv, protože je vidět, že i tak dost trpí. Společně se doškrábeme na předposlední kopec dneška. Hned to pouštíme dolů. Sjezd je to parádní – jedna serpentina za druhou a krásná šotolinová cesta. Pod kopcem stavíme v obchodě a doplňujeme zásoby. Dokonce zde mají polystyrenové vaničky s předpřipraveným jídlem (nudle omáčka a něco bílýho). Bohužel nám nejsou schopni je ohřát, tak to jíme studený. Dobrý to není vůbec, ale alespoň je to změna v jídelníčku. Během jídla mi volá Hanka. Že mi omylem přebookovala letenky z pátku na úterý a už jí to nejde vrátit. Vše nasvědčuje tomu, že bych měl do cíle dorazit někdy v pondělí brzo ráno. Mám tedy rezervu jeden den. Po jídle vyrážíme na finální část dne – nejdřív 20 km po úděsný roletě a pak poslední výjezd k jurt campu. Na začátku stoupání musím zase několikrát akutně řešit záchod, a tak mi Fabio poodjíždí. Alespoň, že jedeme podél potoka a dá se krásně spáchat hygiena. Okolo cesty jsou sem tam zaparkovaná auta a místňáci si užívají grilování a camping v přírodě. Ani se nedivím, je to jedno z mála míst, kde rostou stromy a je to tu fakt nádherný. Finální serpentiny si užívám a než se úplně setmí, snažím se i něco vyfotit. Vrchol stoupání je přes 3200 m a vypadá to, že jsem se konečně aklimatizoval a nadmořská výška mě už výrazněji neovlivňuje – no konečně… Na CP3 dorážím asi hodinu po Alešovi (okolo 10. večer), Peggy hodinu po mně. Tam to probíhá podobně jako na CP2 – nacpu do sebe mrak jídla, čaje a jdu spát. Mám pro sebe samostatnou vytopenou jurtu. Rozkládám si tak oblečení na zem ať proschne. Snídani jsem si objednal na 2:45 ráno, ale zjistil jsem, že Aleš ji má objednanou už na 2:15, tak prosím, aby mi to přehodili na stejný čas ať mi chlapec už neujede. Usínám na 1445. km (dneska ujeto 178 km) na společný 13. – 17. pozici.

DEN 8.

Ráno se u snídaně potkáváme všichni 3 Češi. S Alešem si vlastně poprvé pořádně pokecám od prvního dne závodu. Zabralo mi to prakticky 6 dní ho finálně dojet. Po snídani naskakujeme na kola a vyrážíme kolem náhorního jezera Son Kul velmi mrazivým ránem dál po trase závodu. Škoda, že je noc. Podle fotek z internetu to zde vypadá parádně. Peggy se po chvíli trhá a vyráží dopředu nahánět Francouzku. My s Alešem jedem mlčky každý zahloubaný ve svých myšlenkách. V jednom ze sjezdů míjíme Peggy zabalenou do spacáku, jak spí. Není to ani hodina co se trhla. Asi ještě usínala za jízdy tak si musela na chvíli odpočinout. Netrvá to snad ani půl hodiny a Peggy nás zase předjíždí. S Alešem jen kroutíme hlavou… Po rozednění na nás taky padá únava a tak si na chvíli leháme na sluníčko a dobrou půlhodinu spíme. Následuje tlačení po úbočí strmou loukou. V sedýlku potkáváme pár turistů. Prohodíme pár vět a pouštíme se do luxusního sjezdu. Aleš na celopéru mi mírně poodjíždí. Ve spodní části sjezdu přecházíme z prašný cesty na louku a pálíme to dolů hlava nehlava. Aleš pár set metrů přede mnou vypadá, jak kdyby jel na motorce rallye Dakar. Pod kopcem se napojuju na asfaltovou hlavní silnici. Je asi 10 dopoledne a já začínám mít hlad. Stavím tedy rychle u jednoho krámku u cesty. Majitel ale spí, tak to vzdávám a jedu dál. Po odbočení vlevo dojíždím Aleše a společně nacházíme obchůdek s potravinami. Bohužel je zboží dost přebraný. K brzkému obědu tedy dávám nanukáč, sušenky a zapíjím to sladkou limonádou. Čeká nás výjezd na Kegeti Pass, tak se cukry budou hodit. Po obědě jedeme s Alešem každý svým tempem. Takže se na asfaltový cestě několikrát mineme. V jedné z následujících vesnic ještě vlítnu do většího obchodu a snažím se najít něco slaného. Koupím asi 5 sáčků solených arašídů a další pití. Je už zase tady dole v údolí šílený vedro. Arašídy do sebe láduju po hrstech až se dusím. Z asfaltové cesty sjíždím na prašnou a postupně opouštím obydlené údolí a mířím směrem k výjezdu na Kegeti Pass. Jedná se o jednu z náročných pasáží závodu, kdy se dostaneme do nadmořské výšky přes 3700 m. Vrchní část stoupání byla předminulý rok zasažena sesuvem a je tak nutné tenhle sesuv přetlačit. K finální pasáži stoupání jedu podél krásný řeky. Na chvíli mě zastavují organizátoři a ptají se, zda se "těším" na tlačení sesuvem. Tak je ujišťuji, že jsem zvyklý tlačit kolo a že si to vlastně užívám. Aleš se mírně zdržel, když chtěl spáchat hygienu v blízké říčce. Já po cestě nacházím skvěle přístupný potok, a tak ani nemusím nikam slézat. Jen si hrcnu do potoka a je to. Samotný výjezd byl vlastně docela v pohodě, jak bylo na co koukat, tak to ubíhalo. Tlačit bylo nutno posledních asi 300 výškových metrů. Nahoře jsme se s Alešem krásně sešli. Dali si tyčku, vyfotili se, oblíkli bundu a hurá dolů. Čeká nás sjezd skoro 2800 výškových metrů na 56 kilometrech (průměrný sklon přesně 5 %). Vršek sjezdu hned za sedlem byl dost rozbitý, a tak to nebylo úplně příjemné svezení – tady se ty moje předimenzovaný brzdy fakt hodily. Zbytek kopce se už dal celkem solidně pálit. Dole stavíme v prvním obchodě u cesty. Je podvečer a tak je nutný se předzásobit. V sámošce zjišťuji, že zde mají balený bagety stejný jak u nás někde na benzínce. Beru rovnou 4. 2 do sebe natlačím, k tomu 2 l Fanty, další limonádu do bidonů, něco sladkýho sebou a jede se dál. Peggy je asi 20 km vepředu, závod se chýlí ke konci, tak není na co čekat. Loučím se s Alešem, kterému to trochu déle trvá a vyrážím s chutí si pořádně naložit. Opírám se do toho a v hlavě si buduju plán, jak už nepůjdu spát a poslední noc dám durch od cíle. Postupně se setmělo a já teď jedu poměrně rovinatou pasáží mezi vesničkama. Při prvním větším stoupání mi ale celkem rychle dochází síly a začíná se mi fest motat hlava. Ještě chvíli se šponuju, ale pak to vzdávám a na chvíli si ustelu přímo doprostřed louky/strniště. Karimatku ani nevyndávám, jen se na zemi přikryju spacákem. Po 10 min chci vstát, ale jsem na tom snad ještě hůř. Nastavuju tedy budíka na hodinu a usínám. Po hodině zcela rezignuju na vstávání, vypínám budík a spím sladce dál. Celkem to hodilo asi 4 hodiny. Usínám na 1659. km (dneska ujeto 214 km) na 15. pozici.

DEN 9.

Po probuzení se cítím líp, ale v hlavě si pořád opakuju, že je poslední den závodu, všichni přede mnou mi určitě ujeli (nebyl tady internet, abych zkontroloval, jak na tom po spaní jsem), jsem na super pozici a že je teď hlavně důležitý dojet. Trasa začala být víc kopcovitá, tak se snažím hlavně z kopce jet víc na jistotu. Po rozednění mě dojíždí Aleš a za chvíli i Fabio (jel durch celou noc, aby nás dojel). Fabiovi prakticky hnedka ujíždíme. Je chudák dost prošitej z probdělé noci. Na vršku posledního stoupání chytám signál a zjišťuju, že Peggy a Nathalie nejsou zas tak šíleně daleko (23 km a 35 km), to mi vlejvá novou krev do žil. Pouštíme to s Alešem krásným sjezdem dobrých 800 výškových metrů dolů. Sjezd mě nabíjí a mě se opět začíná chtít závodit. Pod kopcem vlítneme společně do benzínky, kupuju jen pití a něco málo sladkýho. Teď nás čeká 90 km táhlý velice mírný stoupání údolím proti proudu řeky Chong-Kemin. To mi bude sedět. Na mobilu zjišťuju, že je Peggy14 km před náma. Loučím se s Alešem, lehám do hrazdy a stanovuju si plán – půl hodiny pojedu, co to jde, zkontroluju stav na mobilu a znova půl hodiny naplno, vodu nebudu ani filtrovat, jídla mám málo, ale holt to budu muset vydržet. Budu se snažit vypozorovat, jestli stahuju ztrátu. A ono to funguje! Každou půlhodinu se k Peggy přibližuju o 1 až 2 km. To mě suprově motivuje nepolevovat. Když se k ní přiblížím na cca 3 km, přestane být v údolí signál. Nevadí, při daným tempu jí musím do hodiny a půl mít. Pak ale přijde další komplikace. Ozve se břicho a já si musím nutně odskočit, V hlavě se chlácholím, že to musí Peggy určitě taky. Ale mě to trvá skoro půl hodiny! To mě sráží do kolen. Skoro všechno dnešní snažení jsem takhle "prosral" (teď ze záznamu vidím, že jsem i s touhle nucenou zastávkou jel celkem rychle - Alešovi jsem ujel o 18 km na 70 km). Vzápětí potkávám fotografy závodu a hned na ně vyhrku:

"Před jakou dobou tady byla Peggy?"

"To ti nemůžeme říct." Odpoví. "Ale je sakra rychlá."

Skvělý. To jsem potřeboval slyšet. Loučím se s fotografy a popojíždím kousek dál. Tam si zkroušeně sednu na kámen a sežvýkám poslední zbytek bagety od včera. Do cíle to je asi 90 km přes sedlo ve 3850 m n. m., kde se to skoro celý tlačí a přenáší přes kameny. Je pozdní odpoledne a já mám jen půlku tyčky Bounty a nějakou sušenku velikosti jedný polomáčenky. Pití mi došlo. Nevadí, pití vyfiltruju z nějakého potoka a sušenky pošetřím na krizi. Naskakuju na kolo a pomalu ukrajuju další kilometry. Asi po 20 km se brodí říčka tekoucí z ledovce u sedla, které musíme překonat. U ní si dopřeju zastávku a přichystám se na přicházející večer a noc – vyfiltruju vodu, připravím si věci na dobu, až se ochladí a rozdělím si zbylé sušenky tak, aby mně vydržely až do sedla. Pěkně na 10 malých kousků a každých 120 výškových metrů se odměním jedním a na vrcholu dvěma. Celá příprava mi zabrala dobrých 30 minut a to jsem se neflákal. Za brodem se loučím s údolím, odbočuju prudce doprava a začíná finální stoupání. První část ani není nějak šíleně strmá, a tak se dá i jet. Skýtá ale jiný nebezpečí. Trasa vede úbočím dost strmýho svahu, ze kterého v jeho horní části ční skála. Ta se postupně rozpadá a uvolněné kameny si to sviští přímo přes cestu, kde se pohybujeme. Dokonce na to upozorňoval organizátor při předzávodní rozpravě. Netrvá dlouho a potkávám osla a tele (prý tam byl i pes), kteří si vylosovali "černýho ¨Petra " a jejich pastva tady po zásahu kamenem nadobro skončila…Dobrá motivace odsud se co nejrychleji dostat. S přibývající nadmořskou výškou se cesta postupně horší a je nutné víc tlačit. Celkem se mi i vrátila motivace zkusit dotáhnout holky, a tak při tlačení popobíhám a honím každou vteřinku. Sem tam se i ohlídnu jestli mě Aleš nebo Fabio nedohání. Nikoho však před sebou ani za sebou nepozoruju. Až asi po 3 h, když se setmí, vidím v dálce pod sebou malé světýlko. A po chvíli i 2 světýlka nad sebou. Nechce se mi věřit, že by to byly holky, spíš to odhaduju na nějaké horolezce nebo turisty. Se tmou a nakumulovanou únavou se taky začínají dostavovat krásný halucinace. Můj pohyb tedy vypadá následovně: Chvíli popobíhám, makám a věřím, že světla nade mnou jsou závodnice a já je stihnu dojet. Pak si to sám sobě v hlavně rozmluvím a zvolním. Do toho kolem mě na okrajích kužele světla čelovky skáče jeden "vyhalucinovaný" červený jelen za druhým, aby mě připomněl, že jsem sakra vyndanej a hlava už to nedává (Aleš ve stejném místě začal vidět tygry). V takovýmhle stavu se dostanu až na vrchol. Tam se vyfotím, doobléknu a pouštím to dolů. Čeká mě 30 km a klesnutí o 2200 m. Začátek je po budoucí nové cestě do sedla. Právě ji stav,í a tak je slušně rozbombardovaná a plná volných velkých kamenů. Pořád si v hlavě opakuju: "Jseš vyndanej jeď opatrně! Máš 3 děti, jeď opatrně! Nikoho už teď nedoženeš, hlavně se tady nerozstřel." Asi v třetině sjezdu mi pípne mobil. Signál! Rychle zastavím a kouknu na mapu. "A do prdele!", zařvu si. Obě holky jedou spolu a jsou jen 7 km přede mnou. Sjezd bude ještě 20 km (ony 13 km). To když to pořádně nakopnu, možná je dokážu stáhnout. Tohle zjištění bylo lepší, než koňská dávka adrenalinu. Halucinace během vteřiny zmizí a ve mně se v mžiku znovu zrodí zvíře, které jde lovit. Naskakuju na kolo, světla rozsvěcím na plno a dupu do toho, jak smyslu zbavený. Nemám hlad, žízeň, nejsem unavený. Teď to je všechno, nebo nic. Z kopce jedu na hraně svých schopností a několikrát jdu pláštěm až na ráfek. Když přilítnu k hlavní silnici, ze které to je 19 km po asfaltu podél jezera do cíle, vytáhnu mobil a nestačím se divit. Holky jsou 1,5 km přede mnou! Tady dole je pěkný vedro, ale není čas se svlékat. Za jízdy si jen sundám teplý rukavice, zalehám do hrazdy a valím to směr cíl. Asi po 3 km je dojíždím. Stojí u krajnice a Nathalie šteluje přehazovačku. Peggy mi říká, že Nathalie s ní má problémy a musí to pořád opravovat, a že se tedy dohodly dojet spolu – super sportovní gesto. Dýl než týden se naháněly a pak to takhle pěkně zakončí. Trochu mi to kazí radost z toho, že se mi je povedlo dojet. Chvilku s holkami pokecám a pak se loučím a jedu napřed do cíle. Tam přijíždím na konečném 13. místě za 8 dní, 16 hodin a 11 minut. Peggy dojíždí o 9 minut déle. Fabio o další hodinu déle a Aleš o skoro další 2 hodiny (ten už tak halucinoval a usínal, že musel v posledním sjezdu několikrát stavět a dát si krátký spánek). Poslední den jsem ujel 220 km.

Pár slov závěrem:

Po dojezdu jsme chvíli pokecali s ostatními závodníky a pak jsme šli na jídlo. Snědl jsem 3 polívky, 2 hlavní jídla a vypil 4 piva. Usnul jsem v půl 6 ráno a vstával už za 3 hodiny. Následující den jsme prozevlili v cíli a jen jedli. Spát jsem šel po půlnoci a vstával už po 4 hodinách, abych stihl letadlo. Teprve tam na mě padla únava a let zpět do ČR jsem skoro komplet prospal. Můj lehce vyžilý obličej neunikl na letišti pozornosti paní za přepážkou, a tak se 2x ujišťovala pohledem na moji fotku v pase, že jsem to opravdu já. Následující 2 měsíce jsem měl pořád hlad a dokázal jsem se vyprasit na rekordních 90 kg (těsně po závodě jsem měl odhadem lehce pod 80 kg, před závodem 82kg).

Kdyby mi někdo před závodem řekl, že dojedu 13. v takové konkurenci, která se tam sešla, nevěřil bych. Celkově si myslím, že jsme tam jako Češi předvedli pěkný výkon. Zejména Peggy (sdílený 1. místo v ženské kategorii/14. – 15. celkově) a Lukáš Klement (sdílené 5. místo).

Někdo tvrdí, že je Silk Road Moutain Race nejtěžší závod na světě své kategorie. Asi to nechci hodnotit. Lehké to nebylo. Hrozně udělá počasí. Kdyby více pršelo nebo sněžilo, bylo by to o poznání těžší. Nám "jen" foukalo a v noci byla zima.

Musím říci, že jet sám v noci v horách Kyrgyzstánu při zcela jasné obloze a žádném světelném znečištění je úžasný zážitek. My ho ještě měli okořeněný padajícími Perseidy.

Na úplný závěr bych zde chtěl poděkovat všem, kteří mi dopomohli k tomu, abych se mohl závodu zúčastnit. Zejména Hance. Díky! Vážím si toho.

Online průběh závodu je možné shlédnout zde: https://srmr2023.maprogress.com/